Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





20.neděle v mezidobí 20.8.2017

Při četbě druhého čtení jsem si vzpomněl na jednu televizní pohádku. Souvisí to se závěrem tohoto úryvku, kde stojí věta: „Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství." Taková formulace může budit dojem, jakoby nám Pán Bůh schválně nastražil různá pokušení, aby nám pak mohl dokazovat, jak je milosrdný. Už si nevzpomínám, jak se pohádka jmenovala, ani o čem byla, jenom se mi vybavila jedna scéna, která v sobě má právě takový námět. Nějací dva pobudové poškodili záměrně vůz jistých dvou pánů. Těm, když se rozjeli, upadlo kolo, no a pobudové jim hned s velkou ochotnosti nabídli pomoc a kolo spravili. Samozřejmě to dělali s vypočítavosti, aby se pánům zavděčili a ti je pak za to svezli.

Samozřejmě, že Pána Boha z takového přístupu podezírat nebudeme, že by nás schválně nechal upadnout do hříchů, aby nám pak pomáhal vymanit se z nich a tak se nám zavděčil. On přece nemá žádnou potřebu, aby se nám chtěl něčím zavděčit.

To, že Bůh dopustil, aby na nás v životě doléhalo zlo a náš hřích, především znamená, že nám dal naprostou svobodu. On nám nedal život jako nějakým loutkám, které on sám bezpečně povede, aby nikde v životě neklopýtly, ani nás nenaprogramoval jako dokonalé automaty, které všechno vždycky vykonají vzorně, správně a přesně. Jenže z toho také vyplývá, že kdybychom nemohli počítat s jeho milosrdenstvím, pak by nás dar této naprosté svobody vedl jedině do záhuby. Každé neuvážené a nezodpovědné zacházení se svobodou totiž působí, že se člověk odvrací od Boha a přichází o plnost života s ním. Jedině Boží milosrdenství umožňuje, aby daní za naši svobodu nebyla věčná záhuba.

Samozřejmě, že Bůh své milosrdenství neprojevuje nějak automaticky a nikomu ho nebude vnucovat. Ježíšův až opatrný přístup v prokázání přízně a pomoci vidíme i v dnešním evangeliu. On své působení zaměřil především na vyvolený národ, kde víra v jediného pravého Boha byla mezi lidmi po staletí formována a praktikována. Zato lidé zatížení pohanskými kulty nemohli být na jeho učení ještě připravení. Proto také v duchu těchto souvislostí Pán Ježíš nejdřív vůbec nereaguje na křik kananejské ženy, která ho žádá o pomoc pro svou dceru. Ne, že by Pán Ježíš nebyl připraven pomáhat i jiným lidem. On spíš využívá okolností vztahů mezi židy a pohany, aby dal ženě příležitost ukázat, jak moc o jeho pomoc opravdu stojí. Na základě toho ji pak dokonce může pochválit za její nevšední víru v Ježíšovu moc.

Je jasné, že ta žena nemohla mít osvojenu nějakou spolehlivou nauku víry v jediného Boha. Jenže z nějakého důvodu ona začala Ježíši zcela důvěřovat jako tomu, kdo pochází od Boha a kdo může její dceru zbavit posedlosti. Její víra tedy byla založena čistě na jejím setkání s Ježíšem a na jeho působení, když procházel tím krajem. Ona prostě s vírou využila právě tu možnost, která se jí nabízela, aby se v jejím životě Bůh projevil.

Věřím, že Bůh nechce nikoho nejdřív schválně trápit, aby o to víc pak mohla vyniknout jeho pomoc. Spíš jde o to, že nám nabízí určité možnosti a příležitosti, a pokud je přijmeme a využijeme, pak nám to také určitým způsobem na naší životní cestě prospěje. V některých případech to ale mohou být hodně náročné příležitosti. Právě o tom zaznělo včera působivé svědectví na CSM v Olomouci. Přijel tam až z Říma muž jménem Enrico, který se s účastníky podělil o na jednu stranu velmi bolestnou zkušenost. On se oženil před 15 lety s dívkou jménem Chiara. Očekávali šťastné radostné manželství, jenže přišla tvrdá rána, když jejich první dcera Maruška kvůli vážné tělesné vadě brzy po narození zemřela. To se pak opakovalo, když další dítě, syn David žil jen půl hodiny. Tito manželé ovšem nezanevřeli na Pána Boha, ale učili se, jak dát svým dětem lásku aspoň na tu chvilku, kdy to bylo možné a jak je s důvěrou odevzdat Nebeskému Otci. Jenže to nebyl konec bolestem. Lékaři pak u Chiary objevili rakovinu jazyka. Oba manželé každý den prosili o zázrak uzdravení, jenže ten se nekonal. Součástí programu v Olomouci byl také videozáznam s Chiarou měsíc před její smrtí. Ona s velkou vděčností mluvila o svém životě, i když věděla, že se chýlí ke konci. A také o své nadějí na setkání se svými dětmi.

Vidíme, že v tomto případě Bůh nedopustil velké utrpení proto, aby pak velkoryse zasáhl zázračným uzdravením. Oba manželé ale už v tom, čím museli projít, objevili velkou Boží milost. Takže se můžeme ptát, co je větší zázrak, jestli to, kdyby Chiara byla zázračně uzdravena, anebo to, že ji manžel za takovýchto okolností viděl odcházet z tohoto světa šťastnou. A dalším zázrakem je, že Enriko vůbec nemluvil o ztrátě své rodiny, ale o tom, že má prostě svoji rodinu teď v nebi. Pokud byste o jejich osudech chtěli vědět víc, vyšla o tom knížka s názvem „Smrt nemá poslední slovo".

Kéž bychom s takovouto důvěrou ve všem, čím sami procházíme, uměli vždy nacházet to, co od Boha dostáváme místo toho, co ztrácíme.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb