Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





27.neděle v mezidobí 8.10.2017

Není těžké rozpoznat v podobenství o vinici, které jsme slyšeli, jaké osoby má zde Ježíš na mysli. Hospodářem vinice je sám Bůh, vinaři jsou představitelé vyvoleného Izraelského národa, poslové jsou proroci v Izraeli, kteří byli často odmítáni i pronásledováni a synem, kterého vinaři zabili, je Spasitel. Vinicí je národ Izrael, který má sloužit Božímu dílu spásy. Protože se ti vinaři, tedy vůdcové zpronevěřili svému poslání, starost o věci Božího království bude svěřena těm, kteří se postarají, aby užitek z vinice skutečně patřil Bohu. Těmi novými vinaři jsou křesťané shromáždění v Kristem založené církvi. To je asi stručný výklad těchto Ježíšových slov.

Přestože Hospodin udělal všechno proto, aby jeho lid nesl dobré ovoce, dočkal se místo toho vzpoury. Co však může toto podobenství říct nám, dnešním křesťanům? Dnes je touto vinicí celý Boží lid, tedy církev. Bůh se stále zajímá, jaký užitek mu tato vinice přináší a jak je nakládáno s darem Božího slova, se svátostmi, s dary Ducha svatého a všemi dalšími milostmi, kterými je život církve vybaven.

Podobenství o vinici nám připomíná, že každému z nás Bůh svěřil něco z těchto pokladů Božího království. Někomu svěřil více, někomu méně, ale každý nese za to, co mu bylo svěřeno svoji zodpovědnost. I když se můžeme cítit v klidu, že my přece nemáme nic společného s oněmi zlými vinaři, ještě to nemusí znamenat, že jsme plně přijali místo těch nových vinařů a že se o svěřenou vinici dobře staráme.

Každý má určité schopnosti a nadání, které může ve svém životě víry pro Boží království buď moudře uplatnit, nebo je nechá ležet ladem, anebo je dokonce uplatní v rozporu s Boží vůlí. To byl také případ těch špatných vinařů v podobenství. K takovému jednání člověk dospěje tehdy, když zapomíná, že všechno co má, je mu svěřeno z Boží dobroty. Chce být sám pánem těch věcí nezávisle na Bohu. Proto se také dostává do rozporu s Božím zákonem.

Podstatné pro naše uplatnění jako nových vinařů, tedy v poslání církve je, že chceme nabídnout Bohu své služby a naplňovat jeho plány. Jenže k tomu je třeba mít v sobě také Božího Ducha, který nás povede. Bez jeho vedení nám hrozí pokušení, že nás zaujme vlastní nápad a my s tím jdeme za Bohem, aby nám to pomohl uskutečnit. Jenomže Bůh nepotřebuje uskutečňovat naše plány, ale své plány. Takže se máme naučit, jak Bohu nevnucovat, co my chceme dělat pro něj, ale jak poznávat jeho plány a nechat se vést Duchem svatým v tom, jaké je v Božích plánech moje místo.

Někdy se však zdá, jakoby to řada věřících viděla jinak. Jejich role budí dojem, jakoby Pán Bůh a celá církev měli u nich oceňovat, že vůbec jsou věřící. Necítí, že je jim také něco svěřeno a že za to mají odpovědnost, ale spíš mají pocit zásluhy už jen za to, že se k církvi ještě hlásí. Samozřejmě i to může být určitá úroveň na cestě, kterou je třeba projít. Chyba ale je na tom úseku cesty zůstat, protože být křesťanem znamená být si vědom, čeho všeho se nám od Boha nezaslouženě dostává a snažit se to využít co nejlépe k oslavě Boží a jeho plánům.

Proto také skrze modlitbu a rozjímání potřebujeme očišťovat své motivy, proč něco děláme, proč se o něco snažíme. Potřebujeme se oprostit od svých představ a plánů, abychom se ztotožnili s Božími plány a přijali je za své.

Každý, kdo v tomto směru zatím tápe, zřejmě bude přinejmenším souhlasit, že je třeba usilovat o dobro a lásku mezi lidmi. Toho se dotýkají také slova apoštola Pavla z druhého čtení. On píše: Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. I když někdo zatím nedošel k rozlišení, co od něj konkrétně Bůh očekává, tak určitě ochota prokázat dobro a lásku v těch situacích, které se mi nabízí, nemůže být krok špatným směrem.

Cestou k tomu, aby toho dobrého přibývalo, ovšem je, když více lidí začne přemýšlet, k čemu konkrétně mě Bůh může potřebovat a co jsem ochoten pro Boží království udělat. Dalším důležitým krokem je učit se o tom přemýšlet společně, vzájemně si naslouchat a respektovat i jiné názory. Každý ví, že rodina má domov ne takový, jaký ho vytvoří buď jenom matka, nebo otec, ale všichni společně. I církev bude taková, jakou si ji společně uděláme. Abychom ji ale vytvářeli podle Ježíšova přání, pak to nemůže být postaveno na realizaci našich plánů, ale hlavní místo v tom musí mít vedení Duchem svatým. Tak potom může každý svým dílem aspoň na tom místě, kde žijeme, přispět k tomu, aby církev jako vinice Boží byla domovem úcty, lásky a vzájemného obdarování.

 

 

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb