Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





30.neděle v mezidobí 29.10.2017

Právě jsme slyšeli, že máme milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a bližního jako sebe. V okamžiku, když jsem se díval, jaké evangelium se bude číst tuto neděli, nejdřív mě napadlo, kolikrát už jsme tohle slyšeli a jak často tady na téma křesťanské lásky k Bohu a bližním mluvíme. Aby se nám to neomrzelo, tak jsem si řekl, že bych se mohl podívat raději na druhé čtení a třeba tam najdu nějaké jiné téma k promluvě.

Když už jsem to chtěl udělat, něco se mě vnitřně dotklo, že právě lásku přece potřebujeme v sobě neustále obnovovat. V tomto směru nejsme nikdy hotoví. Vzpomínám si na pouť do Medjugorie, když byla řeč na téma, co si myslet o tom, že poselství Panny Marie trvají už tolik let. Tehdy vizionář Ivan řekl, že dobrá matka má se svými dětmi velkou trpělivost a když nějaké dítě nedělá, co by mělo, dokáže mu to zopakovat třeba i tisíckrát.

Podobně potřebujeme i my dostávat nové a nové výzvy k odhodlání milovat, abychom v tomto směru nezůstali stát na místě. Nějaký básník kdysi napsal, že s láskou je to jako s měsícem, když jí nepřibývá, tak jí zcela jistě ubývá. Jenže jak to dělat, aby naše láska k Bohu a bližním rostla? Nebo jestli cítíme, že slábne, jak ji obnovit? Kolikrát si spíš nevíme rady ani s tím, aby se nám nevytrácela alespoň ta úroveň lásky, ke které už jsme dozráli.

S čím si ale neví rady člověk, s tím si vždycky dokáže poradit Pán Bůh. Možná ani nejde o to, aby nám křesťanské lásky přibývalo, ale aby zrála, aby se proměňovala podle Ježíšova vzoru.

Zřejmě je to tak, že jakýkoliv duchovní růst musí být výsledkem nejen naší dobré vůle, ale především Božího života v nás.  Pokud budeme chtít zapracovat na tom, abychom měli více lásky k druhým lidem, je nezbytné nejdřív plnějším způsobem najít a poznat Boha. To obnáší zaměřit se víc na osobní hlubší modlitbu, začíst se pořádně do Písma svatého, objevit Krista v eucharistii a v tiché adoraci. Možná to někomu přijde příliš velké zaměření se jen na Boha a na svůj vlastní duchovní život a vidí v tom nebezpečí, že mu tím pádem může unikat pozornost vůči druhým lidem.

Samozřejmě se něco takového může stát, pokud se někdo zaměří na duchovní život nějakým pokřiveným způsobem. Jestli někdo usiluje o to, aby Bohu něco dokazoval, aby se mu zalíbil, aby mu předváděl nějaké duchovní výkony, pak se vlastně člověk nezaměřuje na Boha, ale na sebe a na to, jakou pozornost by Bůh měl věnovat jemu. Poctivý duchovní život je ale plný touhy po Bohu, která umožňuje, aby člověk nespoléhal na své výkony, ale na proměnu, kterou v nás udělá Duch svatý.

Nedávno jsem se na to téma bavil s jedním člověkem, který měl pocit, že je to něco jako duchovní sobectví, když se člověk tolik zaobírá svým vlastním vztahem k Bohu. Přece musíme myslet na lidi kolem sebe, kteří jsou ještě Bohu hodně vzdálení a dělat něco pro to, abychom jim pomohli. Jenže když budeme chtít pomáhat druhým lidem poznat Boha a sami jím nebudeme naplněni a proměněni, tak je spíš budeme jen odrazovat.

Proto i druhým lidem prospějeme nejvíc tím, když budeme pečovat především o svůj duchovní život a posvěcení své duše. To neznamená, že bez toho nemůžeme být schopni takovým přirozeným obyčejným způsobem prokazovat druhým dobro a pomáhat jim. Vždycky je důležité snažit se prokázat lásku k bližnímu na té úrovni, na jaké jsme toho schopni. Boha a spásu ale nikomu vnucovat nemůžeme. Když ale náš život promění a povede Duch Boží, když on sám bude žít a působit v nás, tak potom se to stane oslovujícím i pro někoho druhého a tomu člověku pak můžeme Boha ukázat a pomáhat mu na cestě k němu.

Jedině Boží láska v nás dokáže, aby rostla naše vnímavost a pozornost k bližním, abychom byli Bohem také vedeni v tom, co druzí potřebují. To vše může být založeno jedině na tom, že my se nejprve otevřeme té moci a velikosti lásky, kterou má Bůh k nám.

Naše srdce se nenaplní Boží láskou jen tak samo od sebe a jenom proto, že nám to Ježíš tolik zdůrazňuje. Víme dobře, že i mezi lidmi se utváří vztah lásky až tehdy, když poznají, co je vzájemně přitahuje a obohacuje. A tak je to i ve vztahu k Bohu. Čím nás může přitahovat a obohacovat sám Bůh, to pozná jenom ten, kdo má upřímnou snahu Boha poznávat a k němu se přibližovat. Náš Pán k sobě ovšem nikoho násilím nepotáhne, protože k lásce nelze nikoho přinutit. Záleží jen a jen na nás, co všechno využijeme pro své spojení s Ježíšem, aby síla jeho lásky mohla působit i v našich srdcích.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb