Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





32.neděle v mezidobí 12.11.2017

Podobenství o deseti pannách hovoří mimo jiné o dvou možných přístupech k jakémukoliv úkolu. Je to buď přístup lehkovážný, nebo zodpovědný. Pochopitelně jsme vybízeni, abychom jako ty prozíravé panny, které měly dostatek oleje v lampách, i my byli na důležité věci v životě byli dobře připraveni. Noa nejdůležitější je pochopitelně zacházet zodpovědně se vším, kde se jedná o naši spásu.

V životě se ale setkáváme s věcmi, kde kolikrát není vůbec jednoduché poznat, co je skutečně zodpovědný přístup v případě nějaké záležitosti. Možná nejvíce názorný příklad najdeme v rámci Evropské unie, kterou už delší dobu zaměstnává problém uprchlíků a s tím je spojena také obava z pronikání islámu do Evropy. I církev tápe v tom, co by bylo skutečně zodpovědným řešením v křesťanském duchu a jsou na to dost rozdílné názory.

Někdo hájí to, že přece musíme bránit křesťanskou víru před tím, aby se tu usazovalo stále více muslimů. A nejde jenom o víru, ale o celou naši kulturu a naše vlastní životy, které by mohli islámští teroristé ohrožovat.

Pak je tu druhá strana mince, která se opírá o přesvědčení, že lidem v nouzi je třeba podat pomocnou ruku nezávisle na jejich náboženství. Kdo může rozhodnout, který názor je ten správnější a zodpovědnější?

Je pochopitelné, že terorismus islamistů nahání strach. Obavy o bezpečí, o život jsou jistě na místě. Může být ale strach ukazatelem východiska a správného řešení. V žalmu 56 najdeme slova: „Přichází den strachu, já však doufám v tebe. V Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat člověk." Křesťan by tedy neměl hledat východisko pod vlivem strachu, ale s důvěrou v Boha.

Apoštol Jan ve svém listě píše: „Láska nezná strach. Dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Jelikož asi nikdo z nás nedošel dokonalosti v lásce, pak je nám zřejmě bližší takové řešení, které člověk vidí pod vlivem strachu. Ovšem i navzdory obavám je možné brát v úvahu, jaký je ideál křesťanské lásky. Tuto dokonalost lásky měl jedině Pán Ježíš Kristus, a proto právě jeho pohled na věc nám může ukazovat správné východisko.

Můžeme se tedy zeptat, jestli náš Spasitel má strach z islamistů a bojí o svůj lid v Evropě. Proč vůbec dopustil, aby se islám stal takovou hrozbou pro křesťany. A od takové otázky můžeme popojít dál. Proč dopustil, aby se ve své době bolševismus stal hrozbou pro církev. A našly by se další příklady, kdy nějaká síla byla hrozbou pro křesťany, a mnozí museli položit své životy a podstoupit mučednictví.

Církev ve východní Evropě během komunismu prošla těžkým, ale očišťujícím procesem. Kolik to bylo kněží, biskupů, řeholníků i obyčejných věřících v celém východním bloku, kteří trpěli pro víru, a mnohé to stálo jejich život. Jenže ty těžké zkoušky přinesly své plody. Byla to příležitost k životním svědectvím, která zase jiným pomáhala zachovat věrnost ve víře.

Mezi tím si církev v západní Evropě spokojeně žila, ovšem trend konzumní společnosti způsobil, že nároky evangelia se začaly zlehčovat. Svátosti, které mají prospívat posvěcení lidské duše, se začaly užívat velmi lehkovážně. Závažnost hříchu mnozí přestali brát vážně, takže k přijímání mohou lidé chodit i bez svátosti smíření.

Co když Západní svět potřebuje nový bolestný očistný proces? Pochopitelně bych nikomu ani sobě nepřál, aby to bylo formou střetu s islámem. Ale i kdyby to Bůh dopustil, vždycky můžeme důvěřovat, že to není nic, co by se vymknulo jeho prozřetelnosti.

O tom, že islám nemůže zhatit Boží plány, svědčí řada zkušeností ze samotného arabského světa. U nás o tom vyšly třeba knihy: Cena, kterou zaplatíš, nebo Sloužil jsem Arafatovi.

Tady se lze dočíst, že i když se v mnoha zemích muslimové intenzivně brání před křesťanskými vlivy, stejně se na mnoha místech objevují lidé, kteří přijali víru v Krista. Většinou přitom neměl nikdo z nich možnost projít např. výuku náboženství, nebo že by se mu věnovala nějaká křesťanská komunita. Všichni mluvili o tom, že se jich sám Ježíš nějakým zvláštním způsobem dotkl, dal se jim poznat, ukázal se ve snu nebo jiným mimořádným způsobem. A jedině díky tomu pak někteří muslimové přijímají víru v Krista i tam, kde se křesťanská víra nesmí šířit pod nejpřísnějšími tresty. Přitom podstoupí to, že se jich jejich rodina nejen zřekne, ale často je jim usilováno o život. Kde je to možné, tam potom vyhledají křesťanskou komunitu, ke které se přidají. Když to nejde jinak, setkávají se tajně s dalšími, kteří prožijí něco podobného.

Ve Francii byl natočen film o mladém muslimovi, který se spřátelil s nějakým katolíkem a ten ho pozval na křest svého narozeného syna. Tohoto muže ten obřad křtu z nějakého nevysvětlitelného důvodu tak zasáhl, že o tom chtěl vědět od svého kamaráda víc. Jenže to byl katolík, který tu víra zase neprožíval tak, aby mu k tomu uměl něco říct. Spíš mu bylo divné, že to někoho zajímá, ale aspoň mu dokázal poradit, aby zašel za farářem. Tak si tento muslim našel cestu ke Kristu, což vedlo k tomu, že musel odejít ze své rodiny a také se bránit před útoky těch, kteří mu kvůli tomu chtěli ublížit.

Nevíme, proč si Bůh vybere jednoho z tisíců, kterému dá takovou zvláštní milost, ale každopádně je tato skutečnost důvodem k naději. Máme naději, že Bůh si prosazuje své plány nejrůznějšími způsoby a každé podléhání strachu je projevem nedůvěry v jeho moc a prozřetelnost. A pokud by v těch jeho plánech bylo opět to, že i v Evropě by museli křesťané opět trpět, tak na tom nemůže být nic nečekaného. Pán Ježíš přece v evangeliu svým následovníkům neslibuje pohodlí a bezpečí, ale kříž a také to, že pro víru v něj je možné očekávat i odpor a pronásledování.

Jedině naděje v Kristu umožní, abychom nepodléhali strachu z čehokoliv, co by nás mohlo potkat a východiska ve svém životě vždy hledali v důvěře, že ani bolest a smrt nás nemůže odloučit od Boží lásky.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb