Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





Ježíše Krista Krále 26.11. 2017

Když oslavujeme Ježíše jako našeho krále, patříme tím pádem také do jeho království. Do tohoto království ovšem nemůžeme patřit nějak automaticky, ale můžeme do něho vejít. Můžeme tu použít obraz možná z nějaké pohádky, kdy jsou vedle sebe různá království.

V jednom království začne vládnout krutý král, který silou a mocí prosazuje svoji představu o tom, jak má jeho země vypadat a jak v ní mají lidé žít. Někomu to vyhovuje, ale někteří se jen snaží králi zalíbit, aby mohli bez úhony přežít. Jiní ale v takových poměrech nechtějí žít. Proto odejdou z této země, ale musí tajně utíkat, protože nikomu není dovoleno království opustit. Pak hledají takové království, kde bude možné žít svobodně. Někteří pak najdou království, kde vládne dobrý král, který prosadil spravedlivé zákony. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli zde chce žít, což taky následně obnáší přijmout a respektovat řád stanovený králem.

Tak je to i s Ježíšovým královstvím. Bůh nikoho nechce svojí mocí přimět, aby respektoval jeho zákony. Nechává na svobodném rozhodnutí člověka, zda jeho řád přijme za svůj. Svá přikázání nám nabízí s přáním, abychom v tom všem poznali především jeho péči a starostlivost. Ovšem člověk, který hledá především výhody pro sebe, vidí v zákonech Božího království něco omezujícího, čemu se nechce podřizovat. Pak ovšem nejde o to, že by s tímto postojem nemohl do Božího království vejít, ale že o to vůbec nestojí. Pokud ale věříme, že to s námi Ježíš myslí dobře, pak je přirozené, že do jeho království chceme vejít a chceme do něj patřit.

Jenže si musíme přiznat, že ne vždy se pak také chováme tak, jak to Ježíšovým následovníkům odpovídá. Na jedné straně chceme být součástí Božího království, ale na druhou stranu si někdy vybíráme, co se nám z Božích zákonů hodí a co ne.

Před pár dny jsem slyšel v televizi Noe, mluvit doktorku Svatošovou, která u nás zakládala hospicové hnutí, ovšem dnes se věnuje především pořádání a propagaci kurzů Alfa. Ona říkala, že se setkává s tím, jak lidé mimo církev čekají, že věřící budou lidé svatého života a jsou překvapeni, když se například díky tomu kurzu setkají s křesťany, kteří se potýkají se stejnými slabostmi a problémy jako oni. Rozdíl nastává ale v tom, když věřící člověk umí pokorně přijít se svými slabostmi za Ježíšem, aby nás očistil a pokud chce, aby nám pomohl něco změnit.

Tady můžeme narazit na určitý rozdíl v přístupu k Božímu zákonu. Někdo třeba kvůli nějaké své slabé stránce nezvládá naplňovat některé nároky evangelia a neumí s tím nic udělat. Druhý možný přístup je, že se člověk ani nějaké zásadě podřizovat nechce, nebere ji vážně, nebo si najde výmluvy, proč ji obejde. To už je ovšem přístup, který s Božím královstvím moc neladí. Je rozdíl, jestli nenaplňujeme ideály evangelia ze slabosti, anebo vlažnosti a vypočítavosti. Vůči naší slabosti, kterou si s pokorou přiznáme, vychází Ježíš vstříc svým milosrdenstvím. S čím se ale u Ježíše můžeme setkat v případě překrucování a zlehčování Božích zákonů? Jak budeme moci patřit pod Kristovu vládu, jestli se místo Boha budeme podřizovat vlivům, které vládnou v dnešním světě.

V evangeliu jsme slyšeli, jak mají být na konci všichni shromážděni před Kristovým trůnem a budou souzeni podle toho, jak naplňovali evangelium. Zajímavé je, že v tomto obrazném nastínění posledního soudu není žádná zmínka o tom, jaká byla víra těch lidí, jak se modlili a ctili Boha. Někdo by z toho snadno vyvodil, že nějaký duchovní život, zbožnost a všechny praktiky náboženského života jsou vlastně zbytečné, vždyť ke spáse stačí dobré skutky. Na jiných místech Písma však najdeme tvrzení, že ne skutky, ale víra v Krista nás ospravedlní a přivede ke spáse. Takže to vypadá, jakoby si Písmo svaté na některých místech protiřečilo. Objasnit tento rozpor ale není těžké, když si uvědomíme, kde člověk může získat motivaci a sílu k takovému jednání, k jakému nás evangelium vybízí.

Běžné je, že motivací pro nějaký čin je vědomí odměny nebo alespoň vlastního uspokojení. Co se ale děje v okamžiku, kdy někomu pomáhat je krajně nevýhodné, když potřebuje pomoc někdo, kdo je nám protivný, když nám hrozí, že se dostaneme jenom do potíží, když se kvůli věrnosti Bohu musíme hodně ovládat a omezit. Kde v takové situaci dostane člověk motivaci a sílu, aby se zachoval dobře?

Pro věřícího je tím zdrojem především setkání s živým Kristem. Proto i vtom podobenství není třeba mluvit o nějakém duchovním životě, protože kdo jedná tak, jak to tam Ježíš popisuje, ten už nejedná ze svých přirozených lidských sil, ale je to výsledek jeho spojení s Bohem. Do Božího království totiž svými silami nevstoupíme, ale vcházíme tam díky tomu, když dovolíme Bohu, aby si nás přitáhl. Jenže kolik věřících je svým způsobem nevěřících, protože nevěří, že je Bůh může obdarovat a posilovat tolika různými způsoby. Kolik lidí v církvi na jednu stranu chce ukázat, že jsou ochotni dělat něco pro Boha, ale přitom nechávají nevyužité ty možnosti a příležitosti, kdy Bůh chce dělat něco pro nás. Je pěkné když se lidé zapojí kdo různých farních akcí, ale co když přitom zůstane jen u seberealizace, a živý Kristus při tom zůstane stranou.

Bůh ale nechce jen naši aktivitu, ale i takové chvíle, kdy se vzdáváme své vlastní činnosti ve prospěch toho, aby mohl být Bůh aktivní v našem srdci. Jenže kdo tímto způsobem Boha nehledá, má pocit, že takové věci jako adorace, rozjímání, růženec, duchovní obnova, to vše je jen ztráta času. To ale vede k tomu, že člověk dělá jen to, co sám uzná za vhodné a ne to, co od něj očekává Bůh. Přijmout za své Boží království ale především obnáší, aby Ježíš vládl v našem srdci. To je tedy to, oč bychom měli usilovat na prvním místě.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb