Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





Svátek Svaté rodiny 31.12.2017

Obnova manželských slibů

Do vánoční doby pěkně zapadá také dnešní svátek Svaté rodiny. Když oslavujeme narození dítěte, ve kterém přichází na svět samotný Spasitel, tak nemůžeme nechat stranou, že toto dítě přichází do lidské rodiny a stává se její součástí. Přitom vidíme, že Bůh se nepostaral o to, aby se jeho Syn mohl narodit do nějaké vznešené rodiny, ani nezajistil důstojné podmínky pro tu chvíli, kdy se dítě narodilo. Postaral se však o to, aby dítě mělo skvělé rodiče, Pannu Marii a svatého Josefa. Navzdory všem těžkým podmínkám mohl Ježíš vyrůstat v harmonickém láskyplném prostředí, které jeho Matka i s Josefem, jeho pěstounem vytvářeli.

Základem takového soužití je naplňování manželského slibu. (a proto se také při příležitosti dnešního svátku nabízí možnost jeho obnovy). Nebude tedy na škodu připomenout si, co takový slib obnáší, a věřím, že i pro ostatní mezilidské vztahy v něm lze najít inspiraci. Důležité v přístupu k tomuto slibu je, když se oba tomuto slibu umí podřídit ne proto, že musí, ale proto, že chtějí.

Tento slib začíná vyjádřením odevzdanosti a přijetím. Odevzdávat se tomu druhému a přijímat ho, to je děj, který má probíhat po celý společný život. Odevzdanost má platit vždycky, i kdyby se cokoliv v životě přihodilo a ukázalo by se, že být odevzdaný tomu druhému je najednou hodně obtížnější. Také není možné, aby člověk v čemkoliv důležitém myslel jen sám na sebe. Od té chvíle je třeba každé rozhodování týkající se manželského soužití dělat společně.

Při tomto slibu má jeden druhého přijímat se vším všudy, se všemi jeho vlastnostmi a schopnostmi, jaké má. Jestli jeden přijímá toho druhého kvůli tomu, co je na něm dobrého, tak vždycky s vědomím, že se vyrovná i s tím, co mu vadí. A toto rozhodnutí zase musí platit i do budoucna, i s tím, co teprve život přinese. Toto přijetí se pak vztahuje i na rodinu partnera, na jeho minulost a vše, čím ten druhý v životě prošel.

Přijetí se prověřuje také tím, jak jeden u druhého dokáže respektovat rozdílný pohled na věc. Nejde o to vzdát se svého názoru, ale tolerovat, přijmout a brát vážně postoj toho druhého a hledat řešení přijatelné pro oba.  Umět přijímat toho druhého sebou nutně nese to, že člověk dokáže ztratit něco ze sebe samého a slevit ze svých představ a nároků, pokud to prospěje společnému dobru.

Pak následuje slib lásky, úcty a věrnosti. Když se mluví o lásce, často v tom lidé vidí to, že se jeden druhému líbí a že jeden po druhém touží. Tohle však je zamilovanost, ale ještě ne taková láska, jaká patří do manželského slibu.

Takový hlavní projev lásky je v tom, když člověku jde především o společné dobro, o to udělat druhého šťastným a když pro to dokáže mnohé obětovat. Ježíš Kristus ukázal vrchol Boží lásky k člověku svojí obětí na kříži. Takže i hodnota vzájemné lásky lidí se měří ochotou přinášet oběti.

Vzájemná úcta se týká toho, nakolik si jeden druhého dokáže vážit a velkým projevem neúcty je, když se manželé začnou před druhými shazovat. Vždycky je důležité mít na paměti, že každá lidská bytost má před Bohem velikou hodnotu i když se někdy dopouští ne zrovna ušlechtilých věcí. A úcta k druhému člověku vyjadřuje, že dokážeme vidět v druhém to, čím on má být a k čemu by měl dozrát i když k tomu třeba má zatím daleko. Když se stane, že jeden na tom druhém začne vidět třeba víc chyb, tak přitom by neměl zapomínat, co je na něm dobrého a to umět stále oceňovat.

Co se týká věrnosti, dnešní doba ukazuje, jak se její hodnota mezi mnoha lidmi bere stále méně vážně. Můžeme si však být jistí, že ve vztahu Boha k nám je jeho věrnost velice zásadní, a proto by měla být zásadní i v mezilidských vztazích a zvlášť v manželství. Když někomu začne něco ve vzájemném vztahu scházet, je silným pokušením vzít si to tam, kde se to nabízí. Samozřejmě, že vinu ale nese i strana toho, kdo neposkytuje druhému to, co potřebuje. Opravdová láska ovšem hledá takové řešení, které odpovídá slibu věrnosti.

Když už se ale musí řešit obnovení věrnosti, pak se to neobejde na jedné straně bez přiznání a lítosti a na druhé straně bez odpuštění. Tragédií v manželství není to, že někdo něco zpacká, ale když se nehledá náprava a když nedojde k odpuštění.

Když manželé slibují, že se nikdy neopustí, tak to obnáší předsevzetí vždycky dát přednost takovému řešení v případném konfliktu, který zachová rodinu pohromadě. Někdy se však člověk v manželství může cítit opuštěný, i když na první pohled spolu ti dva žijí celkem v pohodě.  Neopustit druhého v širším slova smyslu znamená, že starosti jednoho nikdy nebudou lhostejné tomu druhému. Jinak se v nich člověk cítí osamocený. Někdy se může jeden z manželů cítit opuštěný v rodině svého partnera. Manželé by měli být v důležitých věcech za jedno, i když jeden z nich pak bude třeba postaven do opozice vůči svým rodičům. Důležitější je jednota a svornost v  manželském svazku.

Dále musí manželé být připraveni snášet v životě i to, co bude těžké a zejména v tom se osvědčí, jak dokáží být jeden druhému oporou. Někdo třeba neobstojí v nějaké situaci, ale to zklamání je třeba unést. Proto je moc důležité, aby toho dobrého, co spolu manželé v životě nesou, bylo mnohem víc. Chyba je, když všechno to dobré a krásné berou jako samozřejmost. A pak mají pocit, že musí nést jenom to, co je těžké.

Nakonec by si člověk měl přiznat, že na to všechno, co slibuje, svými silami nestačí. Že po celý život naplno zachovávat všechno, co manželský slib obsahuje, je nadlidský úkol.

Věřící manželé mají tu příležitost, aby jejich manželství nebylo postaveno jen na jejich úsilí, ale i na moci Boží. Samozřejmě, že vliv Boží na posílení všech důležitých hodnot v životě se neprojeví automaticky jenom tím, že byla svatba v kostele. Záleží na tom, kolik člověk dokáže Bohu udělat místa ve svém životě. Ideální je, když se manželé snaží ve svém životě stále vyhledávat nové možnosti, jak Boha zvát do svého společného života a tím také dávat prostor pro jeho požehnání stále plnějším způsobem.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb