Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





2.neděle v mezidobí 14.1.2018

Napadlo vás někdy uvažovat o tom, co to znamená, že naše tělo je chrámem Ducha svatého? Jak jsme slyšeli ve druhém čtení, apoštol Pavel o tom mluví ve svém listě v souvislosti s tělesnými hříchy. Je zde řeč o tom, že Ducha svatého nám dal Bůh, protože nepatříme už sami sobě. Proto máme svým tělem oslavovat Boha a utíkat od smilstva.

Jestliže v nás chce Duch Boží přebývat jako ve svém chrámě, pak je zřejmé, že by tento chrám neměl být poskvrněný hříchem. Proto také každé setrvávání v hříchu bez snahy o pokání a očištění znemožňuje, aby v nás Duch svatý rozvíjel Boží život.

Zkuste si vybavit, jak to vypadá v některých chrámech, které přestaly sloužit svému účelu, protože se v nich přestaly konat bohoslužby a zůstaly opuštěné. Zejména v pohraničí lze najít kostely, kde byl veškerý interiér rozkradený, všude jsou vrstvy prachu, opadaná omítka, rozbitá okna, pokud už se někde z chrámu nestala naprostá zřícenina. Prostě chrám, z kterého zmizel Boží život, je názorným obrazem zkázy.

Asi nikdo z nás se nemůže srovnávat s chrámem, který je dokonale vyzdobený, naprosto harmonicky uspořádaný, zářící čistotou, bez jakékoliv poskvrny. Každopádně bychom ale měli usilovat o to, abychom byli tomuto vzoru blíž než chrámu, který je v troskách. Když ale člověk nemá snahu vzdorovat hříchům těla, pak je zřejmé, že takto poskvrněné tělo chrámem Ducha svatého být nemůže.

Proto svatý Pavel varuje před tím, že kdo se oddá smilnění, proviňuje se proti svému tělu, tedy proti chrámu Ducha svatého. Je ovšem rozdíl, jestli někdo nemá žádnou snahu a zcela dobrovolně dává průchod smilstvu, anebo s pokušením byť někdy neúspěšně alespoň bojuje. Pokud je člověk slabý a nenachází u Boha dost síly a milostí, ale přitom se nevzdává a využívá svátost smíření, pak pro něj má Bůh vždycky dostatek milosrdenství.

Možná se někomu nemusí jevit vhodné mluvit v kostele před všemi věkovými kategoriemi o zneužívání sexuality. Jenže v dnešní společnosti vidíme, jak snadno se o intimních věcech kolem sexu mluví uvolněně i vulgárně a to i pořadech, které jsou dětem přístupné. A na druhou stranu, když se na to téma máme bavit pěkně s úctou a vážností, tak se naráží na zábrany a ostych. Takže to může být dnes příležitost zkusit si, jak je možné o takových věcech mluvit.

Někdy mají lidé ostych vůbec přiznat už to, že je nějaké tělesné pokušení zaměstnává, že vůbec mají problém s pokušením tohoto druhu. Pokud ho ale opravdu někteří věřící nemají, pak je to možná tak, že zlý duch mnohem víc v tomto směru útočí na ty, které chce odvádět od duchovního poslání. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že udržovat si čistotu v kněžském povolání není vůbec žádná samozřejmost a jakmile se v opravdovosti duchovního života poleví, pak se takové pokušení velmi pohotově přihlásí.

Někdo nemá jasno v otázce, k jak vážnému poskvrnění těla dojde, když se člověk proviňuje tělesnou žádostivostí sám na sobě. Katechismus k tomu uvádí v článku 2352, že učení církve vždy takový hřích považovalo za těžký. Pak ale dodává, že je třeba brát v úvahu lidskou nezralost, sílu získaných návyků, stavů úzkosti nebo jiných psychických či sociálních činitelů, které mohou vinu zmenšovat, případně i na nejmenší míru. Z toho vyplývá, že takový hřích vážně zatíží duši v případě, když tento druh smilstva člověk vykoná zcela dobrovolně a záměrně pro své uspokojení.

Řadě lidí také chybí dost sil a odhodlání, aby prožívali čistě období své známosti až do svatby. V této souvislosti si vzpomínám na rozhovor s herečkou Libuší Šafránkovou pro Katolický týdeník. Ona popisovala, jak byla od dětství vedena k víře. Jenomže pak se asi na deset let praktickému životu v církvi vzdálila. Bylo to hlavně kvůli tomu, že v době, když chodila s nějakým klukem, jednou při zpovědi nedostala od kněze rozhřešení. Bylo to proto, že neuměla litovat hříchu, kterého se dopustila. Jako jediné vysvětlení se nabízí, že se ti dva dostali k pohlavnímu životu a neměli žádné předsevzetí v tom něco napravit. To je ovšem překážka k rozhřešení. Z toho důvodu pak raději na řadu let přestala úplně chodit do kostela. A to je určitě škoda, pokud se člověk stále považuje za věřícího.

Dá se říct, že často není v přirozených lidských silách odolat všem těm vlivům, které pohlavní pud člověka směřují špatným směrem. Když však sv. Pavel mluví o tělu jako o chrámu Duch svatého, připomíná důležitou věc. Říká tam, že díky Duchu sv. už nepatříme sami sobě. Byli jsme přece koupeni, a to za vysokou cenu. Za to, abychom nemuseli být otroky svých vášní a pudů, zaplatil Ježíš Kristus opravdu vysokou cenu a to smrtí na kříži. Jedině v důvěrném přijetí Krista a jeho díla spásy může člověk získat sílu k tomu, aby jeho tělo nebylo otrokem hříchu, ale chrámem Ducha svatého.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb