Farnost Otrokovice

Farnost Otrokovice





5.neděle v mezidobí 4.2.2018

Dnešní evangelium nám nabízí jakýsi průřez Ježíšovy činnosti během jednoho dne a můžeme tam pozorovat, že měl opravdu nabytý program. Sotva vyšel ze synagógy, kde v sobotu učil a hlásal své poselství o Božím království, hned ho volali k Petrově tchýni, která ležela v horečce. Dále čteme, že k večeru, když ustávalo horko a zacházelo slunce, se u jeho dveří shromáždilo celé město a mnozí přinášeli nemocné. Jistě péče o tyto lidi nebrala konce. Ke spánku se určitě nějak brzy nedostal, a přesto čteme, že vstal ještě za tmy, aby se na osamělém místě modlil. To byla totiž jediná příležitost, kdy našel čas na společenství se svým Nebeským Otcem v soukromí při modlitbě. I tak ho za chvíli Petr našel se zprávou, že už ho všichni hledají. Ježíš se tedy hned ráno vydává na další cestu, aby se svými učedníky odešel do dalších obcí.

Na co chci v tomto dnešním evangeliu upozornit, je zejména, jak si Ježíš bedlivě hlídal čas na modlitbu. Přestože je Božím Synem, stal se člověkem se vším všudy. Proto nutně potřeboval modlitbu jak pro kontakt se svým Otcem v nebi, tak proto, aby dokázal naplnit svoje poslání. Proto neváhá brzy ráno vstát, aby se mohl o samotě modlit. To byl pro něj základ všeho, co pak po celý den činil pro lidi kolem sebe.

Je jasné, že dokud člověk moc nevěří, jaký význam modlitba má a jaký je její účinek, tak se k nějaké důkladnější modlitbě nepřiměje. Jenže dokud se nenaučíme, aby modlitbou byly podepřeny všechny činnosti a oblasti našeho života, ani nemůžeme získat zkušenosti s tím, jak je pro Boží působení naše modlitba rozhodující. Často můžeme být v situaci, kdy nemáme vůbec žádnou jistotu, že je modlitba potřebná. Nebo i když věříme v sílu modlitby, můžeme mít někdy pocit, že v určité situaci není třeba se modlit.

V té souvislosti se mohu podělit o zkušenost, kterou jsem tu už zmínil na podzim před uvedení koncertu Stabat Mater. Na charitě navštěvuji věřící se svatým přijímáním, kteří už se nedostanou na mši svatou. Jednu paní, Věru Lisovou, navštěvuji už dlouhá léta. Teď už je ve stavu, že jen leží a navíc je hodně hluchá. Domluvit se s ní je skoro nemožné. Ale když mě uvidí, ví, že se má pomodlit a dostane Tělo Páně. Poslední dobou se mi ale stává, že se při mé návštěvě ani neprobere. Když ji neprobudí dotek ruky, nechci ji budit nějakým razantnějším způsobem a nechám ji spát.

V takovém případě se u ní jen sám pomodlím a dám jí požehnání. Pochopitelně se nabízí otázka, jaký význam má modlit se u ní, když ona to nevnímá. Když mám takových lidí víc po sobě, mohl bych ušetřit čas a pomodlit se mohu přece za všechny najednou. Při jedné podzimní návštěvě se mi ale dostalo zvláštního ujištění, jak velký význam moje modlitba pro tu paní má, i když ona spí.

Bylo to při návštěvě, kdy se opět neprobudila. Tak jsem se začal modlit Otče náš, jenž jsi na nebesích a v tu chvíli, aniž by se probrala, se ke mně připojila: posvěť se jméno tvé, ... a takto se pomodlila se mnou většinu modlitby. Jindy mi nerozuměla, ani když jsem ji něco nahlas říkal do ucha. Když se modlíme spolu nahlas, jsem to já, kdo se připojí k tomu, jak ona začne. Není přitom snadné se shodnout, protože ona různě mění tempo.

Jak to, že teď, ve spánku, když jsem byl metr od ní a modlil se spíš polohlasně, byla schopna připojit se ke mně naprosto přesně a pokračovat souběžně se mnou? Přitom se ani potom neprobrala.

Když to nebyly její smysly, které reagovaly, jediné vysvětlení je, že to byla její duše, která modlitbu vnímala. Pán Bůh mi dal krásné znamení, jak je důležitá modlitba u těch, u kterých máme pocit, že nic nevnímají. V tom člověku je duše, která se modlí, i když fyzicky je člověk mimo. Její duše mi to takto dala na vědomí.

Udělat ovšem jakoukoliv dobrou zkušenost s modlitbou vyžaduje vzbudit opravdovou důvěru Bohu v různých situacích života. A je to skutečně na prvním místě otázka naší důvěry, jestli člověk nalezne odhodlání věnovat dostatek času Bohu a tím mu umožnit, aby on pak v našich životech působil.

Kolik věřících propadlo velikému podnikání, horoucí činnosti nebo všem možným aktivitám. A důsledek je, že se ztratil duchovní život. Už nemají čas na Boha, tím ztrácejí vnímavost pro podstatné hodnoty života, takže nakonec neumí být k dispozici ani své rodině a svým blízkým. Jako křesťané však nemůžeme pracovat pouze pro své hmotné zajištění. My žijeme a pracujeme pro Boží království. Aby naše práce byla požehnaná, abychom přinášeli dobré ovoce a naplňovala nás při tom radost, musí náš život být napojen na Krista jako zdroj veškerého dobra. Kéž je tedy ten Ježíšův příklad dnešního evangelia pro nás inspirací právě v takových chvílích, kdy máme dojem, že udělat si čas na modlitbu je nemožné a že by nám to či ono uteklo. Mějme odvahu více důvěřovat Bohu než sobě.

Farnost sv. Vojtěcha - Otrokovice | Původní stránky | vypnout grafiku | mobilní verze  | Code by PCHweb