Aktuální informace z farnosti

Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  • 0 Jak probíhaly oslavy svěcení kostela v dalších letech?

    Zajímalo mě, zda se dočtu něco o pozdějších oslavách ve FOMu. K 5 letům jsem našel zápis ve farní kronice: „Na 5. výročí posvěcení Křížové cesty jsme pozvali pana Pavla Hladkého ze Švábenic, který je jejím autorem, aby se ji sám se svou manželkou modlil. Prokládali ji sami písněmi, kterých je Pavel i autorem. Mohli jsme tak prožít Křížovou cestu velmi niterně."   K 10. výročí se zmiňuje FOM jen velmi kratičce pozvánkou: „Za všechny obdržené milosti poděkujeme Pánu slavnou mší svatou 2. dubna 2005 v 10 hodin. Odpoledne ve 14 hodin jste zváni na agapé do suterénu kostela se vzpomínkou na chvíle prožité při stavbě kostela."Doplnění o průběhu jsem našel ve farní kronice: „V sobotu 2. dubna jsme oslavili 10. výročí posvěcení kostela sv. Vojtěcha. Přítomni byli: otec arcibiskup Jan Graubner, Mons. Vojtěch Šíma, rektor kněžského semináře a náš tehdejší duchovní správce a stavitel chrámu, bývalí jáhnové - dnes kněží, kteří v průběhu stavby konali u nás roční jáhenskou praxi."   O dalších oslavách je již bohatě zmiňují jak FOM v roce 2010, tak taky v roce 2015. Můžete se do nich začíst v archivu na našem webu. A nezapomeňte zavzpomínat taky díky naší fotogalerii: https://www.zonerama.com/farnostotrokovice/Album/1900031 https://www.zonerama.com/farnostotrokovice/Album/1903198

  • 0 Co napsal FOM v roce 1995 o svěcení kostela?

    Nedalo mi to, abych nezapátral v našem archivu a nepohledal, co by se dalo najít třeba ve Farním občasníku, tehdy ještě sv. Michaela, o této velké události, jakou bylo 1. 4. 1995 svěcení nového kostela. Slova z kázání o. arcibiskupa jsou stále aktuální.   Nabízím alespoň naskenovanou verzi.        

  • 0 Pozdrav o. Pavla k 25 letům farního kostela

    Milí farníci. Rád bych touto formou s vámi všemi prožil dnešní slavnost. Je to 25 let od chvíle, kdy byl vysvěcen kostel. Ráno jsem měl možnost při adoraci zalité sluncem žehnat jako každý den našemu městu. Následující píseň, kterou jsem vybral, mi hovoří z duše i pro dnešní dobu a vyjadřuje touhu, abychom společně mohli slavit v našem kostele. I dnes ráno jsem slavil mši svatou z dnešní slavnosti posvěcení kostela. V intenci jste byli zahrnuti všichni, protože byla: „Za * a + farníky, kteří se zasloužili o zbudování kostela.“ Všechny texty modliteb i čtení ke mne promlouvají o tom, jak je pro Boha důležitý nejenom každý postavený chrám, ale touží nás přivádět k takové kráse, že my sami se stáváme tím nejvzácnějším chrámem pro něj.  V 1 Kor 3,16-17 čteme: „Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!“ Prvním gratulantem byl samotný o. Vojtěch Šíma, který mi hned ráno volal a všechny moc pozdravuje. Jeho slova pronesená před šesti lety o modlitbě, která činí člověka vnitřně krásným, jsou možná dnes ještě aktuálnější. Náš kostel jsme stihli krásně připravit na těch jeho 25 let. Máme vylepšené ozvučení, nově promítáme texty písní skrze dataprojektory, podařilo se nově počalounit vnitřek svatostánku, položit nový koberec, omést pavučiny, umýt lustry, připravit k tomuto výročí další vydání Farního občasníku... Náš kostel je na oslavu připraven, jak si zaslouží a patří dík všem, kdo s čímkoliv pomáhali. A stejný díky patří všem, kdo nemohou již přiložit ruku k dílu díky stáří, nemoci, jsou mimo Otrokovice a mnoho dalších důvodů. Ale přesto nezapomínají v modlitbách na svoji rodnou farnost. Nabízí se ale otázka, zda Bůh touto dobou, kdy nám nabízí více času na přemýšlení o našem životě, netouží s ještě větší snahou, jakou jsme vložili my do příprav, obnovit ten náš vnitřní chrám. Abychom s ním na tom spolupracovali, k tomu všemu se snažím dávat na náš web všechny dostupné podklady i pro setkávání s Bohem v této době koronaviru. A tak si tento svůj pozdrav dovolím ukončit písní, která mi mluví z duše o nás samotných a touze Boha mít v nás svůj chrám. Povzbuďte se několika fotografiemi i z dnešního dne. O. Pavel          

  • 0 Jak se žije knězi v pohraničí v době koronaviru?

    Díky vaší štědrosti mohu podporovat dva mé spolužáky v těžkých pastoračních podmínkách. Napsal jsem o. Jiřímu Filipci ohledně možnosti dalšího sloužení vašich mší. Jeho odpověď mi poodhalila, jak tráví tento čas on.   „Pokud budou mít tví farníci zájem, tak další intence přijmu, ale ještě jsem nedosloužil současné úmysly, tak to nespěchá. Dnes jsem celý den dělal zednické práce na faře, zapravoval jsem okna. Je to zvláštní čas plný možností k zastavení se i práci rukou. Přeji vše dobré a věřím, že se s papežem Františkem spojujeme v modlitbě od 20:00, o. Jirka."   V prosincovém čísle farního občasníku 2019 nás o. Jiří poprvé pozdravil a já jej měl příležitost představit:   Při Misijní neděli jsem se zmínil o tom, že můžeme podporovat kohokoliv na jiném kontinentě, ale že i v naší zemi jsou oblasti, kde žijí věřící i kněží v těžkých, doslova misijních podmínkách. Jedním z nich je i můj spolužák P. Jiří Filipec. Nabídl jsem vám možnost dát mu úmysly pro sloužení mší svatých, a tak jej podpořit. Když jsme si společně volali, poprosil jsem jej, jestli by nám nenapsal něco o svých farnostech. Děkuji vám všem, kdo jste jej touto formou podpořili. O. Pavel Šupol   Chvála Kristu! Chtěl bych Vám touto formou psaní poděkovat za Vaše dary spojené s mešními úmysly. V pohraničí Jeseníků sloužím sedmým rokem. Mám nyní na starost tři farnosti, Vápennou, kde bydlím, Žulovou a Černou Vodu. Asi byste neuhodli, kolik při sčítání věřících bylo za tyto tři farnosti. Bylo to 25 účastníků nedělních Bohoslužeb ve třech kostelích. Zůstalo pár věrných, kteří mi pomáhají v rámci možností, mají už vysoký věk. Tam u Vás, předpokládám, je situace opačná. S otcem Pavlem se známe od studií. A jsem rád, že mi zprostředkoval Vámi darované úmysly. Vaše dary mi pomáhají finančně v rámci skromných podmínek pohraničí. Sloužím je vždy, jak mám volný kalendář, a to i v neděli. Některé mše sv. sloužím soukromě, protože jsem v kostele nebo farní kapli sám, nebo přijdou dvě farnice. Vždy říkám, že jsem poustevník na zámečku, protože bydlím ve velké faře postavené za německých rodáků. Tehdy byly kostely i fara plné lidí. Díky darům si můžu dovolit častěji navštívit své rodiče, ke kterým jedu tři hodiny přes hornatou krajinu do podhůří Beskyd. Podmínky tu mám skromné, ale jsem tu rád. Je tu úžasná příroda, žulové lomy na koupání, Rychlebské stezky pro cyklisty a nádherné hory. Pokud byste nevěděli, kam na dovolenou, tak třeba k nám na Rychlebsko. Život kněze se tu odvíjí jinak než v živé farnosti, ráno se modlím, pak celý růženec často při chůzi kolem vesnice (je třeba promodlit místo), pak fyzická práce, trochu úředních věci a odpoledne služba farníkům, potom večer odpočinek, četba a spánek. Život jsem zpestřil o chov dvou zakrslých koziček a včelaření. Občas je nějaké obecní setkání, kde se vmísím, abych byl v kontaktu s těmi, co nechodí do kostela. Na mnoho věcí jsem sám, třeba s nadcházející zimou mi i dvě hodiny zabere odhrnutí sněhu, abych mohl jet na Bohoslužby do vedlejších vesnic, nebo jdu pěšky. Alespoň šetřím benzín i přírodu. Pravda že, své nohy ne tak. Přeji Vám toužebné očekávání Krista ke dnům adventním, a i když se nevidíme osobně, tak doufám, že se uvidíme v nebi. Protože žádný skutek vykonaný pro služebníka díky Ježíšovu Jménu se neztratí. V modlitbách s vděčností + o. Jiří Filipec z Vápenné.   V únoru nám letos napsal: Ahoj Pavle. Minulý týden tu byl silný vichr. Meteorologická stanice mi naměřila maximální náraz větru 198 km/hod. Bylo to přes noc, kterou jsem probděl. Na kůlně jsem střechu, která se rvala i s deskami, zachránil tu noc zatížením těžkými kameny, jinak by ulítla pryč. Mám trochu více napilno, vichřice poničila střechy na kostelích, na faře vyměňujeme okna, čeká mně ještě omítání špalet a malování. To si dělám sám, protože řemeslníci takřka vyhynuli a jsou drazí. Tady to je tak trochu na styl "udělej si sám". Mně to naštěstí nevadí, při práci se alespoň odreaguju. Nyní tu mívám trochu více lidí díky turistům na jarních prázdninách. Děkuji za vše i tvým farníkům, díky kterým si tu můžu něco dopřát, co bych si za jiné situace nedovolil, ať v opravách, nebo pořízení věcí, třeba bojleru do kuchyně. Žehnám + o. Jiří Filipec.   Díky všem za vaši pomoc o. Jiřímu.

  • 0 Pomáháme kněžím v těžkých podmínkách

    Milí farníci. Chtěl bych vám poděkovat za ochotu pomoci kněžím, mým spolužákům, kteří žijí v pohraničí ve velmi chudých podmínkách. Když čtu jejich řádky o poměrech, ve kterých se jako kněží nasazují, tak mě přijde nesrovnatelné, co tady v Otrokovicích máme za duchovní i materiální zázemí. S tím se opět vynořuje otázka, zda si toho vážíme a jsme ochotni přiložit ruku k dílu, když je potřeba někde některou službu, společenství udržet nebo něco nového rozvinout. Když jsem odeslal první úmysly mší svatých o. Jiřímu Filipci, který nám pak o sobě napsal a stále přicházely další, tak mě hned napadl další spolužák P. Štefan Brinda, o jehož těžké situaci se zmínil při našem ročníkovém setkání. A tak jsem taky jej poprosil, aby nám trochu představil svoji situaci, ať máte představu, koho podporujete dary na odsloužení mší svatých. O. Pavel Více o jeho farnostech se můžete dočíst na www.farnostliciborice.wz.cz   Okénko do farnosti Drazí přátelé, moc pěkně vás všechny zdravím. Jmenuje se Štefan Brinda a s vaším o. Pavlem jsme byli spolu v Teologickém konviktu v Olomouci. Pak se naše cesty částečně rozešly, protože jsem studoval za diecézi Hradec Králové a tak jsem pokračoval na Teologické fakultě v Praze. Jsem poslední kněz, kterého vysvětil tehdejší královéhradecký biskup Dominik Duka v r. 2009. Jen pro zajímavost, do semináře, resp. do konviktu, jsem vstoupil 20.9.2002 a vysvěcený na kněze jsem byl 20.9.2009. Takže symbolická biblická 7, jako číslo plnosti, mne provází. Během své desetileté kněžské služby jsem se z různých důvodů stěhoval 6krát. Nebylo to vždy jednoduché. Byl jsem ve farnostech, ze kterých jsem se stěhoval velice těžko. Ale byl jsem i ve farnosti, ze které jsem se po velice krátké době stěhoval jinam nesmírně rád. Stěhování je dobré alespoň k tomu, abych si řekl, co vlastně ze svých věcí doopravdy potřebuji a co můžu vyhodit. A ve skutečnosti nepotřebuji toho moc, ale těžko se zříkám „svých věcí". Ve farnostech, ve kterých jsem působil a kde působím i teď, to všude bylo v něčem jiné. Rozhodně nemůžu tvrdit, že co fungovalo v jedné farnosti, tak bude zákonitě fungovat i v další farnosti. Každá farnost je „poznačená" tím, jak společenství věřících společně naživá, jak se lidé k sobě vzájemně mají, jaké má společenství věřících charisma, jaká jsou charismata jednotlivců, jakými charismaty disponují místní duchovní, atd. Každá farnost duchovního, který tam zrovna působí, nějakým způsobem poznačí a duchovní poznačí farnost. Jak v dobrém, tak i v tom zlém. Tak to prostě je. Alespoň to je moje zkušenost, kterou mi zatím nikdo nevyvrátil. Momentálně působím ve farnostech Bojanov a Licibořice. Jsou to farnosti vesnického typu rozptýlené v Železných horách. Jsou to dvě farnosti. A i když nejsou od sebe daleko (jenom přes jeden kopec), tak jsou to farnosti nesmírně rozdílné. Ale jsou stejné v tom, že v neděli na bohoslužbách je nás kolem cca. 35 v létě, v zimě tak 15 a méně. A během týdne je nás tolik, že bych to sečetl na prstech jedné ruky a ještě by mně pár prstů zbylo, anebo jsem v kostele na mši sám. Původně mne o. biskup Vokál poslal na malinkou faru do Licibořic. V letních měsících to bylo fajn. Nábytek tam nebyl žádný. A tak spaní i sezení na zemi a jídlo z krabice namísto stolu nebylo tak špatné a ani mne to nějak nevadilo. Zvykl jsem si na to. O život faráře ve vesnici stejně nikdo nejevil zájem a také tam nikdo za první půlrok ani nepřišel. Tudíž nebyl důvod si dělat starosti s nábytkem. Ovšem od prvních zimních měsíců to bylo krušné. Topení tam nebylo žádné. Akorát malinkatá kamínka na dřevo v jedné místnosti. V prosinci jsem musel vyskakovat oknem ven, abych zvenku „vykopl" dveře a otevřel je, protože zevnitř byly tak namrzlé, že je nebylo možné otevřít. A tak jsem se rozhodl přestěhovat na faru do druhé farnosti, do Bojanova. Tady tehdy byla fara s topením, ale nefunkčním. Ovšem na faře bylo skladiště všeho možného. Tak se muselo spousta z těch věcí a harampádí vyhodit, odvést do sběrného dvoru, shořet na dvorku. Topení se nechalo opravit a zprovoznit. Takže tady máme i teplo. Z velké fary obývám pouze dvě místnosti, které se „opravily". Ostatní jsou neobyvatelné. Stropy jsou podepřeny vzpěrami, aby se nepropadly, okna se nedají dovřít a vstupní dveře taky ne. První rok, co jsem faru obýval, tak zdi byly od vlhkosti tak zelené jako jarní čerstvá tráva na zdejších loukách a pastvinách. Denně se modlím ke sv. Josefovi, aby barák držel pohromadě. Spadnou může, ale jenom pokud v něm nebudu. Jak jsem se zmínil výše, tak jsou to dvě farnosti. Jedná je ještě sloučená s dnes již neexistující další farností. A v té historické farnosti se nás na bohoslužbě sejde průměrně 4. Takže když máte něco na kostele opravovat, kolik pak korunek vysbírají 4 lidé? Je úplně jedno, kolik vás ve farnosti je, jestli málo anebo hodně. Ekonomické vstupy jsou stejné. Elektřina stojí stejně jak pro 4 lidi, tak pro 35 i 200 lidi v kostele. Provoz farnosti, opravy, tak to je stejné. Farní obvod je dost rozlehlý. Dohromady čítá 41 vesnic, osad i samot. Jezdit musíte stejně každý den. Protože cokoli potřebujete zařídit, setkání s lidmi, úřady, tak pokaždé musíte někam jet. Ale musím říct, že lidé jsou tady milí. Trvalo značně dlouho dobu, než si na mne zvykli a já na ně. Také mně chvíli trvalo, než jsem se je naučil přijímat takové, jací jsou. A opačně. V začátcích se mi vyhýbali. Nemohl jsem je ani pozdravit a podat jim ruku, protože utíkali. Tady jsem začal ještě více věřit na zázraky. Protože jsem viděl utíkat stařenku se dvěma francouzskými holemi, jen aby se mi vyhnula a nemuseli jsme se pozdravit. Babča, které normálně ani chodit nemůže, najednou normálně utíkala. Anebo aby se se mnou nemuseli lidé pozdravit, tak přecházeli na opačnou stranu silnice. Ale musím říct, že časem se to hodně proměnilo. Řečeno stručně, nepovažuji za nutné opravovat kostely a fary. To by také bylo potřeba. Pro tuto chvíli se mi zdá důležitější budovat a opravovat společenství věřících. Ve zdejším kraji se musí proměnit povědomí o kněžích. Lidé mají představy, že farář jenom sedí na faře a čeká, pokud náhodou někdo nepřijde. A skutečně nikdo na faru nepřijde. Kdybych umřel na faře v neděli po mši, tak určitě za týden bych nikomu nechyběl. A možná i příští neděli bych na mši nikomu nechyběl. Ale to ví pouze Bůh. Věřícím připomínám, alespoň tak to mám v sobě, že vůbec nevadí, že nás je malinko a také nevadí, že faru a všechno kolem ní máme na spadnutí. Na co by mi byla opravená skvělá fara, kdyby tam nepřišel vůbec nikdo, s kým by se dal vypít v klidu např. čaj, popovídat atd. Takže nám nevadí, že to na nás skoro padá, snažíme se to využít co nejvíc k setkáním různého druhu. A setkáváme se rádi. Máme tady i setkání maminek, ze kterých žádná do kostela nechodí a prozatím ani chodit neplánují. Učíme děti náboženství. Žádné z dětí také do kostela nechodí a nechodí ani jejich rodiče. Některé děti nejsou ani pokřtěné. Máme mnoho kulturních akcí: koncerty v kostele, besedy, povídání. Anebo jednoduše „popijeme čas", jak já tomu říkám. A ledy pomalinku tají a prolamují se. Žiju ze slov, která mi před vstupem do semináře řekl starý pater, který mně kněžský seminář „zařídil" (pocházím ze Slovenska) a kterým jsem tehdy nerozuměl. Bral jsem je jako srandu starého kněze, ale dnes mne intenzivně provází a mají něco do sebe. Při každém setkání mi připomínal: „Štefane, buď pokornej, buď skromnej a nejez tolik, abys nebyl tlustej". Podstata těchto jeho slov se velice bolestně prožívá. Před mnoha lety, když jsem ještě ve svém životě o kněžské dráze a kněžském působení ani nesnil, jsem „půjčoval" peníze jednomu kamarádovi, který už tehdy byl knězem, aby zaplatil předplatné na Katolický týdeník těm, co chodí do kostela. Tehdy jsem se smál od ucha k uchu, že to snad není ani pravda, že nemá na to, aby zaplatil předplatné katolických novin, aby v tom kostele alespoň něco bylo. Ale zkušenosti mne naučili a sám to zažívám, že je mnoho farností a kněží v nich, kde ani na ten Katolický týdeník nemají. Drazí přátelé, dalo by se toho napsat ještě podstatně víc. „Zážitků mám mnoho". A to jak úsměvných, tak i smutných. Ale stejně nejlepší je prožít si to. Z každé zkušenosti se snažím vzít to, co pro mě připravil Bůh a jeho Prozřetelnost. Já se pletu, často chybuji, ale Boží prozřetelnost? Ta se přece v dějinách spásy a v životě žádného člověka nikdy nespletla a nikdy v budoucnu se ani nesplete.  Takže v mém životě se nestane nic, co by sám Bůh nechtěl, co by mi ze své lásky nedaroval. Já se jenom pořád učím přijímat ono vedení Boží prozřetelnosti. A snadné to není. Prostě, v mém životě se nestane nic, co by Bůh nechtěl. Takže, když mám být ve farnosti teď a tady, tak jedině Bohu díky za to. Já si přeji kolikrát hlouposti. Ale Bůh mi do života dává přece to, co doopravdy potřebuji. A Bůh mi daroval tyto moje farnosti.     Drazí přátele, děkuji vám za podporu. A to jak materiální, finanční, tak hlavně tu duchovní. Modliteb, postů a dalších obětí, které mají hodnotu v Božích očích, nikdy není dost. Dnes jsem si vědomý toho, že Bůh mne neposlal do současných farností sklízet pastorační úspěchy, abych byl „známým, věhlasným, populárním a oblíbeným knězem", ale abych rozséval. Tak rozsévám, kde můžu, jak můžu a co můžu. Některým se může zdát, že je to hloupé anebo pošetilé. Ale růst dává přece sám Bůh. Tak praví Bible. A ta má přece vždycky pravdu. Buďte požehaní. S pozdravem P. Štefan Brinda

  • 0 Videa Živý betlém i koncert chrámového sboru

    Zaujal vás Živý betlém v roce 2019, který byl netradičně pojat? Zmínku o něm odvysílala i Tv Noe a záznam najdete na Youtube. Tajil se vám taky dech, jak to dopadne se vznášejícím se archandělem Michaelem z kostelní věže k nám dolů na zem? A milovníci klasiky zde najdou taky koncert našeho chrámového sboru z 29. 12. Jakub Jan Ryba - Česká mše vánoční.  Foto z celé akce najdete zde.    Živý betlém 25. 12. 2019   Koncert chrámového sboru z 29. 12. 2019  

  • 0 Na mši na Senioru C byla s námi i televize

    Již se stalo tradicí, že mši na konci roku na Senioru C, která v jeho průběhu bývá vždy jednou za měsíc, doprovodí naše schola. K našemu velkému překvapení nás zde na samém začátku čekala regionální televize. Díky tomu se na jejich reportáž můžete podívat. Video najdete na tomto odkazu.

  • 0 Farní výlet s želvou Loudalkou

    Na podzim do naší farnosti přibyla nová kamarádka – želva Loudalka, která si s dětmi ráda povídá na dětských mších sv. a každý pátek navštíví některou rodinu, se kterou doma prožije celý týden. Na sobotu 9. 11. pozvala celou farní rodinu na výlet vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Vlak Arriva přijel až z Rohatce a v 7.40 jsme odjížděli z otrokovického nádraží. Tento vlak byl speciálně vypravený pouze pro nás – pro více než 100 účastníků od malých dětí až po prarodiče. Ve vlaku bylo veselo a cesta rychle a příjemně ubíhala. Mohli jsme si povykládat mezi sebou, hrát hry, zazpívat si kytarové písničky a děti vymalovat obrázek želvy Loudalky. Největším zážitkem bylo nahlédnout do kabiny strojvedoucího. Děti se dívaly, jak se vlak řídí a ovládá a ptaly se na všechno, co je zajímalo. Po dvou hodinách jízdy jsme vystoupili v Rožnově a společně navštívili skanzen – Valašské muzeum v přírodě. Prohlídku jsme začali v Dřevěném městečku, které je nejstarší částí skanzenu. Protože nás bylo opravdu hodně, museli jsme se rozdělit na tři skupiny. S paní průvodkyní jsme si prohlédli krásné roubené domečky a stavby a dozvěděli se o dřívějším skromném způsobu bydlení a života. Měli jsme možnost ochutnat některé tradiční speciality jako jsou frgály nebo se zahřát medovinou. Prohlídku jsme zakončili v dřevěném kostelíku sv. Anny, kde se každoročně konají poutě.  Okolo kostela se nachází malý hřbitov Valašský Slavín, kde jsou pochovány významné osobnosti (např. Jan Karafiát, autor Broučků nebo Emil Zátopek…) Poté jsme si mohli projít další dva okruhy – Mlýnskou dolinu a Valašskou dědinu. Viděli jsme stavby, kde se dříve mlelo obilí, kovárnu, školu, větrný mlýn… Většina těchto památek stále funguje a stihli jsme ukázku při práci v kovárně. Cestou jsme narazili také na několik domácích zvířat. Dříve lidé na vesnici museli hodně a tvrdě pracovat a žili převážně z toho, co si sami vypěstovali. Po půl druhé jsme se všichni sešli v kostele Všech svatých a zakončili výlet mší sv., kterou sloužil o. Pavel. Vyprávěl nám, že v každém kostele najdete něco zvláštního. Víte, co je zvláštního v rožnovském kostele? Po celý rok tam mají Betlém a najdete ho na stropě kostela. Ve tři hodiny jsme museli vyrazit domů. Nasedli jsme do vyhřátého vlaku, do kterého jsme se všichni těšili. Děti i se želvou Loudalkou opět využily možnost sledovat jízdu vlakem z pozice strojvedoucího. Děkujeme o. Pavlovi, že vše domluvil a zařídil výlet vlakem. Myslím, že se akce vydařila a bylo nám všem spolu dobře. Jana Vaclová Více foto v naší fotogalerii.    

  • 0 Misijní sbírka i misijní jarmark překonaly předchozí ročníky

    Štědrost věřících na Misijní neděli je dojemná, neboť v naší farnosti každoročně roste. Zatímco v roce 2018 sbírka na misie činila 21 530 Kč a výtěžek misijního jarmarku byl 45 200 Kč, letos to už bylo na sbírce 28 500 Kč a na misijním jarmarku se vydělalo 52 600 Kč. Všem, kdo se zapojili do veškerého vyrábění, stejně jako do misijního mostu modliteb, kdo nás podpořili osobní modlitbou doma a nakonec všem, kdo přišli a přispěli, tak patří poděkování. Na jarmark se zatoulala i kamera, která mapuje dění v našem městě. Její reportáž najdete zde: https://itvs24.cz/otrokovice/pred-kostelem-sv-vojtecha-probehl-misijni-jarmark