Aktuální informace z farnosti

Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  • 0 Nedělní kázání pro děti - P. Roman Vlk - S NÍM TO ROZBALÍŠ

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 26.12.2020

    Co napadlo o. Romana k evangeliu, které čteme v neděli v kostele? Zamyšlení vhodné nejenom pro děti...   Evangelium (Lk 2,22-40) Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: http://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030   Nedělní kázání pro děti | S NÍM TO ROZBALÍŠ | P. Roman Vlk

  • 0 Zamyšlení Svátek svaté Rodiny 27. 12. - věrnost

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 26.12.2020

    Čítania v liturgickom roku B nám, milovaným členom Božej rodiny, ponúkajú texty o Abrahámovi. A v súvislosti s nimi mi prichádza na um jediné slovo: vernosť. Nemyslím na vernosť v zmysle vernosti manžela manželke a naopak. Ani v zmysle vernosti rodičov voči deťom a naopak. Myslím na vernosť sebe samému, vernosť tomu, čomu som kedysi uveril, pre čo som sa kedysi rozhodol a čo pokladám za správne, spravodlivé, rozumné. Myslím na praktickú vernosť v drobnostiach, v rutine každodenného života. Predstavujem si Abraháma, hlavu kočovného kmeňa. Oslovil ho Boh a jeho život, celé jeho zameranie sa zmenilo. No zrejme sa nič nezmenilo na tom, že musel každý deň rozkladať oheň, loviť, pásť, riešiť spory, skladať či rozkladať stan, hľadať pastviny či pramene... Každý deň žil v obyčajnej všednosti, ktorú prežívali všetky kočovné kmene naokolo. No Abrahám okrem toho žil pre prísľub, ktorý od Boha dostal – bude mať syna. Aj Sára žila rovnako – varila, tkala, upratovala, nosila vodu, dojila ovce, prikazovala slúžkam... No tiež a hlavne žila pre prísľub – bude mať syna. Ich vernosť v drobnostiach každodenného života, trpezlivé ( a možno niekedy netrpezlivé) očakávanie na splnenie prísľubu – to všetko ich odlišovalo od života okolitých kmeňov, ktoré robili to isté, len v podstate nič neočakávali. O tých kmeňoch dnes nevieme nič, kým Abrahám a Sára sú mená známe celému židovskému, kresťanskému aj islamskému svetu. Pridám k nim ešte dve mená – Simeon a Anna z dnešného evanjelia. Tiež žili verne všedný každodenný život, no zároveň očakávali „potechu Izraela“. Aj ich mená sú známe po dnešný deň. My sme tiež povolaní k podobnej vernosti. Vernosti v každodennom živote, ktorý je však naplnený očakávaním. Raz sa Ježiš zjaví v sláve a my chceme byť pri tom. No nie plní strachu, ale plní radosti. K tomu však potrebujeme vernosť v maličkostiach, ktoré sú našou úlohou. Domáce práce, zamestnanie, škola, život na dôchodku... To všetko máme žiť verne a tak, aby ľudia okolo nás videli, že sme plní očakávania a nádeje. Nie cudzí ľudia, ale členovia našej rodiny. Aby sa tak naše rodiny líšili od tých, ktoré nič neočakávajú, podobne ako sa Abrahámov kmeň líšil od tých, ktoré už dávno upadli do zabudnutia. Pred chvíľou mi volala sestra. Či pozerám majstrovstvá sveta v hokeji. Hrá tam chalan z nášho mesta. A moja sestra, ktorú hokej nikdy nejako zvlášť nezaujímal, chce pozerať všetky zápasy, lebo ten chlapec je nejaká vzdialená rodina. Čo všetko dokáže spôsobiť príslušnosť ku kmeňu! Oveľa viac by nás však mala v každodennom živote motivovať príslušnosť k inému kmeňu – sme členmi Božej rodiny! Pouvažuj dnes, čo potrebuješ zmeniť vo svojom živote, aby tvoja rodina ako súčasť Božej rodiny verne žila plná očakávania. Kristus sa narodil! Oslavujme ho!   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/  

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 4. NEDĚLI ADVENTNÍ: KOLIK MOŽNOSTÍ!

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 19.12.2020

    Dopisy Božím domácím (viz Mt 10, 24)   S jakou jistotou přistupoval David k rozhodnutí postavit chrám svému Bohu! I prorok, kterému to oznámil, s ním souhlasil, dokonce mu řekl: "Jdi a dělej všechno, co ti vnuká srdce, Pán je s tebou." A přece byla Boží cesta zcela jiná. Znáš princip hledání Boží vůle otevíráním dveří? Je to, jako bychom se někdy ocitli v místnosti plné dveří. Nemáme ponětí, kterými máme vyjít, co nás za nimi čeká. Jediným řešením je jedny dveře si vybrat a zkusit, zda jsou otevřené. Pokud ano, projdeme jimi a konáme dílo, které je tam připraveno. Pokud ne, zkusíme jiné dveře. Nikdy je však neotvíráme násilím ani nikdy nerezignujeme, když narazíme na dveře zamčené. Někdy totiž někteří lidé v takovém případě sedí na prahu zavřených dveří a hořekují. V tom lepším případě. V horším nadávají či upadnou do deprese… Myslíš, že Davidovi bylo jedno, že Bůh mu zavřel vysněné dveře? Ne, ale uvěřil tomu, co mu Bůh skrze proroka řekl - že má pro něj připraveno něco lepšího. V jistém smyslu i my nyní jsme jakoby v místnosti s více dveřmi. Rozdíl je jen v tom, že dveře nám otevře někdo jiný. Avšak bez ohledu na to, co za nimi bude - další omezení účasti na bohoslužbách či úplný zákaz veřejných mší svatých -, můžeme si být jisti, že když danými dveřmi projdeme a budeme dělat to, co nám daná situace umožní, bude i nám Pán budovat dům. Můžeme denně číst Písmo, můžeme v noci vstávat k modlitbě a zvelebovat Boha, můžeme jít k nejbližšímu osamocenému sousedovi a nabídnout mu každodenní péči, dokud nepominou omezení, můžeme obtelefonovat všechny známé a rodinu a s každým si povzbudivě promluvit (možná i o smyslu svátku narození Pána), můžeme napsat krásný vánoční pozdrav na každou e-mailovou adresu, která se nachází v našem adresáři (ne hromadný, nějakou básničku, ale osobní, vycházející ze srdce). Můžeme udělat mnoho dobrých věcí, na které jindy nemáme čas. Možná právě to budou nejkrásnější vánoční dárky. Při jejich dávání nezapomeňte na to, že dárky na Vánoce si dáváme jako znamení radosti z narození Vykupitele. Můžeme si je dávat i jindy, ale teď je to kvůli Ježíšovi. Tak dostávají hlubší smysl a vytvářejí radost a pevnější vztahy…

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI ADVENTNÍ: RADOSTNÁ ZVĚST

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 5.12.2020

    Dopisy Božím domácím (viz Mt 10, 24) Všimni si v dnešním Izajášově textu, kdo má být potěšován: "můj lid" (Iz 40, 1). Ne cizinci, nevěřící, ale "můj lid", ti, kteří jsou Bohu nejbližší. Boží domácí. Proč mají být potěšováni? Neboť pro takové lidi, kteří žijí v úzkém spojení s Bohem, je opravdu potěšením slyšet, že "skončilo jejich otroctví, že je odčiněna jejich vina" (srov. Iz 40, 2). Jen člověk, který skutečně uvěřil Bohu, ví, že byl otrokem, že je vinen. A takový se raduje, když mu oznámí, že je po všem, že "už je dobře". Neboť Boží slova jsou slova k jeho srdci. Člověk, který Boha nezná, který ho nemiluje, si jen nerad přizná, že je otrokem, že se něčím provinil. Jeho budeš marně těšit těmi slovy, která jsou určena Božím domácím. Pohrdne jimi, vysměje se ti, neboť tomu nebude rozumět, protože se nedotýkají jeho srdce. To však neznamená, že takoví lidé nepotřebují Boží útěchu. Ale nejprve musíme použít slova či skutky nebo vlastní příklad, který se dotkne jejich srdce, který jim odhalí jejich otroctví i vinu a přivede k pokání. A člověka, který koná pokání, už lze (i je třeba) těšit. Všimni si, kolik lidí dnes otročí koronaviru. Sledují všechny možné zprávy, dezinformace, konspirace, bouří se, reptají, s jakýmkoli rozhodnutím či nařízením jsou nespokojeni a protestují … Hrozné otroctví neklidu a vnitřní zloby. Nedávno jsem četl článek člověka, který se rozčiloval, že proč biskupové nic nedělají, jaké to budou Vánoce, pokud si nebudeme moci v kostele zazpívat Tichou noc. Bylo mi ho líto. Vždyť Tichá noc ani žádná jiná koleda ani nějaké zásahy biskupů nezajišťují krásné prožití svátků Pánova narození. Jen čisté srdce. Zda budeme moci jít na mši svatou nebo ne, není to prvořadé. Raději budu slavit svátky s čistým a radostným srdcem doma, než s naštvaným a vzdorovitým v kostele. Máme modlu korony. Mnozí, pokud ne všichni. Musíme činit pokání = změnit myšlení a následně i mluvení a jednání. Jak jinak uslyšíme slova útěchy, Božího potěšení? Jak nám bez pokání přinesou útěchu slova: "Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna" (Mk 1, 1)? Začala se hlásat radostná zvěst (= evangelium) Ježíše Krista. A hlásá se mně i tobě, světu. Toto hlásání už nikdy neskončí. Teprve až se Ježíš opět zjeví ve slávě. Nic víc utěšujícího už nebudeš slyšet. Skončilo tvé otroctví, je odčiněna tvá vina. Oslavuj Pána, raduj se a potěš lidi kolem sebe. Staň se oznamovatelem radostné zvěsti.  

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 1. NEDĚLI ADVENTNÍ: JSME DOMA

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 28.11.2020

    Dopisy Božím domácím (viz Mt 10,24)   Neuvěřitelně dobře začíná nový liturgický rok. Vždyť stačí si poslechnout první větu prvního čtení: "Ty, Pane, jsi náš otec, náš vykupitel: to je tvé jméno od věků" (Iz 63,16b). Máme otce, máme vykupitele. Proč je to důležité a proč je to radostná zvěst? Neboť dále Izaiáš zmiňuje zbloudění, tvrdost srdce, ztrátu bázně, hřích, nevěru, nečistotu, nepravost, nevzývání Pánova jména. Tedy jakoby samé zlo bylo v nás, zlo, které nám přináší smrt. Ale text končí důvěrou: "A přece, Pane, ty jsi náš otec! My jsme hlína, ty náš tvůrce; všichni jsme dílo tvých rukou" (Iz 64,7). Je to důležité proto, že od Letnic žijeme jako Církev i jako její jednotliví členové v soužení a očekávání. V pronásledování a pádech. Ale radostná zvěst nám říká, že nás Bůh neopustil. Že je náš otec. Žijeme "v Boží milosti, kterou jsme dostali v Ježíši Kristu" (srov. 1Kor 1,4). My nejsme venku, nedíváme se na vykoupení a Boha Otce jakoby přes okno či v hledišti divadla, ale my jsme uvnitř, v jeho domě. Jsme vykoupení a "nechybí nám žádný dar milosti" (srov. 1Kor 1,7). Proto můžeme s důvěrou a nadějí, dokonce s radostí očekávat Kristův návrat, jeho druhý příchod. Jsme totiž jeho. Víš, jak a kdy se to stalo? Při našem křtu. Svátostí křtu jsme se stali účastníky Kristova velikonočního (velikonočního) tajemství. Jako Kristus trpěl, zemřel a vstal z mrtvých, tak i my. V Kristu jsme zemřeli hříchu a vstali z mrtvých k novému životu. Toto není teologie, to je fakt, který jsi jako pokřtěný zažil a máš stále prožívat. Jsi v Otcově domě a jsi v něm jako milovaný. Platí to i dnes, přesně v té situaci, kterou prožíváme. Je jen na tobě, zda ji budeš prožívat v teple Otcova domu, chráněný Ježíšovým křížem a mocí jeho Ducha, nebo se vydáš ven do vichřice hněvu, vzdoru, reptání, protestů, nespokojenosti, posuzování… Žijeme ve skvělé době. Bůh je náš otec a vykupitel. Jsme v jeho domě - jako členové jeho rodiny, ne jako hosté. Tak se nebojme! Ježíš je zde! Náš Pán je tady! Bůh je s námi!

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 34. NEDĚLI V MEZIDOBÍ - KRISTA KRÁLE: JEŽÍŠ JE PÁN

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 21.11.2020

    „Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).   Několik myšlenek mi přichází na mysl při čtení textů dnešní slavnosti Krista Krále. První je konstatování o ovcích, které "se rozprchli v oblačném a mlhavém čase" (Ez 34, 12). Nyní je takový čas, nejistý, neklidný, vzbuzující obavy i reptání. Pastýř však říká, že se o své ovce postará a vysvobodí je. To je naděje pro všechny, kteří v této době ani nevědí, kam byli zahnáni, kde se rozprchli svým reptáním, frfláním, vzdorem. Je to naděje i pro mě, že mě Pán provede přes zlou dobu, vždyť říká: "Ztracené ovce vyhledám, rozptýlené přivedu zpět, zraněné obvážu, slabé posílím, tučné a silné zachovám" (Ez 34, 16). Ať jsem jako Boží ovečka v jakémkoli stavu - ztracený nebo zahnán nebo zraněn nebo slabý nebo tučný a silný -, věřím, že Pán mě nenechá a neopustí. Druhou je žalm, který často zpíváme na pohřbech, ale který si mnohem více potřebujeme připomínat ve dnech, kdy máme pocit, že nám něco chybí, že jsme omezováni. " Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám." (Ž 23,1). Jak moc potřebujeme konat pokání za to, že právě toto Boží slovo svým jednáním často popíráme. Nemůžu jít na mši? " Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…" Musím být v karanténě? " Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…" Nejbližší nechápou, proč jsem klidný, zatímco oni se rozčilují? " Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…" Třetí je Pavlův text o Ježíšově zmrtvýchvstání. Říká mi dvě věci - že pokud Ježíš vstal z mrtvých, tak má moc učinit všechno to, co Bůh v Písmu slibuje. A že i já jednou budu vzkříšen. A to mě přivádí k poslední myšlence z dnešních textů. Budu vzkříšen a budu souzen. Budu se moci s důvěrou postavit před soudce? Bude mé pokání stačit na to, aby mě postavil po pravici? Vím, že nebude. Ale budu se držet Ježíšovy ruky. Každý den si to nějakým způsobem nacvičím (v dnešním evangeliu je celý seznam těchto způsobů). A doufám, že Ježíš mou ruku v tom rozhodujícím okamžiku nepustí.   * * *   (Prosba autora) Tímto textem končím osmý rok psaní zamyšlení pro diecézní stránku. Pokud mi Bůh dopřává zdraví těla i mysli, rád budu pokračovat. Avšak prosím každého, kdo tento text čte, aby se za dnes mě pomodlil. Abych mohl stále svými písmenky vyznávat: "Ježíš je Pán!" (1 Kor 12, 3), jak to bylo mottem těchto textů v právě skončeném liturgickém roce.

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 33. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: ODMĚNĚNÁ VĚRNOST

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 14.11.2020

    „Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b).   Dnešní čtení mi přivádějí na mysl slovo věrnost. Žena z Knihy přísloví věrně vykonávala práce svého stavu podle tehdejších zvyklostí a kulturní oblasti. Odměnou za vytrvalost v dobrém je chvála. Nejen "v branách města", ale zejména před Bohem. I Ježíš v evangeliu hovoří o věrnosti - věrnosti v malém. Pokud tedy můžeme pokládat 5 talentů za maličkost (jeden talent mohl mít až 36 kg zlata nebo stříbra). A přece je - z našeho pohledu - tolik bohatství pro Ježíše "málem" (Mt 25,21). Ježíš si cení věrnost. Ať někdo spravuje 5 € nebo tunu zlata, není důležitá velikost spravovaného majetku, ale věrné, poctivé nakládání s ním. Odměnou za to je "ustanovím tě nad mnohým" (tamtéž). Přitom mi přichází na mysl zcela odlišná situace, v níž se ocitli tři správci Babylonské provincie. Když odmítli klanět se Nabuchodonosorově modle, král jim klade otázku: "…který bůh vás vysvobodí z mé ruky?" (Dan 3,15). A tři muži odpověděli: králi: „Nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ (Dan 3,16-18 ). Věrnost, kterou neohrozí ani nebezpečí smrti. Dostali do správy dar víry a ten rozmnožovali svým svědectvím před králem. Odměnou jim byla záchrana. I my jsme v naší situaci povolání být věrní. Mnozí se nemůžeme účastnit slavení Eucharistie, ale všichni - každý z nás - můžeme dennodenně prožívat svátost svého křtu. Můžeme pokračovat v prožívání svátosti biřmování. Manželé mohou každý den upevňovat přijatou svátost manželství. Kněží sice slaví Eucharistii, ale zároveň mohou investovat i do svátosti kněžství, kterou přijali. V těchto svátostech jsme dostali celoživotní poklady, abychom je dobře spravovali, rozmnožili a když přijde Pán, ukázali mu ovoce naší věrné práce. Proto není čas naříkat, že nemáme mše. Takový nářek by znamenal zakopat svou svátost křtu do země a čekat na "lepší časy". Naopak, je čas poctivě a věrně pracovat na tom, aby poklady, které v sobě máme, přinášely bohaté ovoce. Jednou se postavíme před Pána a možná se nás zeptá: "Ukaž mi, co jsi udělal se svým křtem." Tak rád bych mu jako odpověď ukázal zástup lidí, pro které byl můj život svědectvím o Ježíši. Doufám, že odměnou mi bude blaženost (Ž 128,1). "Milovaný Bože, jsem hříšník. Ale doufám ve věčný život s tebou - pro tvé milosrdenství."

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 32. NEDĚLI V MEZIDOBÍ: MOUDROST

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 7.11.2020

    „Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1 Kor 12, 3b). Kdyby v liturgii nebylo přesně určeno pořadí čtení, tak bych dnes jako první určitě zařadil evangelium - podobenství o deseti pannách. Mluví o nutnosti mít nejen lampu (například znalosti), ale také olej (například moudrost využít znalosti). Hned potom bych dal čtení z Knihy moudrosti - o tom, že člověk se musí namáhat, pokud chce získat moudrost (olej). Obrazně je to vyjádřeno slovy o jejím hledání brzy ráno. (Co děláš ráno jako první po probuzení?) Jako třetí bych zařadil žalm, ten, který mám tak rád: "Bože, ty jsi můj Bůh, už od úsvitu se vinu k tobě…" Vlastně nám říká, že vrcholem hledání moudrosti je hledání Boha, že neexistuje nic rozumnější, co bychom mohli a měli dělat. Nakonec bych dal čtení z Pavlova Prvního listu Soluňanům. Dává nám rozumnost v konkrétní věci - v pohledu na osud zesnulých. Přitom však dodává motiv takového poznání - abychom nebyli jako ostatní, kteří nemají naději. A tak se dostáváme k závěru, že hledání moudrosti nás vede k naději - dokonce i v tak těžké věci, jakou je smrt. Ani ne naše, neboť tu nepřežijeme J, ale smrt jiných, která se nám může zdát nesmyslná, náhlá, tragická… Velmi potřebujeme moudrost. I v těchto časech pandemie a omezení. Moudrost, kterou nenajdeme při sledování zpráv a ve vyjádřeních každého, kdo si myslí, že je moudrý, ale sezením u Pánových nohou a posloucháním jeho slov. Tam, u Ježíše, hledej odpovědi na své otázky. Neboj se přímo se ho zeptat, jak máš vnímat, chápat a prožívat čas omezení. Buď si jistý, že Ježíš nenaříká nad tím, že nemůžeme být na mších. Vždyť on má tolik možností, jak nám projevit svou lásku, blízkost … Ale určitě naříká, pokud mu nedáme své srdce …

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA SLAVNOST VŠECH SVATÝCH: JSEM OČIPOVANÝ

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 1.11.2020

    „Nikdo nemůže říci: ‘Ježíš je Pán’, leč v Duchu Svatém“ (1Kor 12,3b).   Svatost těchto dní je tak jednoduchá a zároveň tak náročná. Jednoduchá v tom, že v podstatě máme jeden úkol - poslouchat státní a církevní představitele. Náročná v tom, že svět (a často i lidé v Církvi) kolem nás reptají, bručí, protestují a to nás láká se k nim přidat. Je totiž lehčí křičet než klečet… Co nám k tomu říkají biblické texty dnešní slavnosti? Pro mě jsou velmi povzbuzující. Boží děti patří mezi označené (viz Zj 7,4). Bůh nás nechal označit, aby každý věděl, že jsme jeho. Proto se směji ze všelijakých konspirací o čipování. Jsem označený pečetí Ducha, jsem "očipován" Bohem. Dokáže nějaká věda vymyslet čip, který by byl silnější? Je jen jediný způsob, který může Boží čip ve mně zničit - můj hřích. Žalmista mi však ukazuje spolehlivý způsob, jak se hříchu vyhnout - nepozvedat "svou duši k marnosti", hledat "tvář Jakubova Boha" (Ž 24,4b.6b). Ačkoliv se nemůžeme účastnit slavení Eucharistie, vždy můžeme jednat podle žalmistovy rady. Není snad sledování všelijakých diskusí a odborných či méně odborných sporů pozvedáním duše k marnosti? Nedělejme to. Modlitba, čtení Písma, poslouchání krásné hudby, sledování hodnotných filmů, rozhovory v rodině jsou mnohem lepším způsobem trávení času zákazu vycházení. Všimněme si, že i apoštol Jan nám důrazně připomíná, kdo jsme: "Nazýváme se Božími dětmi a jsme jimi" (1Jan 3,1). Na tomto stavíme svůj život, své postoje i dnešní době, kdy se mnozí tváří jako experti na epidemiologii, na testování, na očkování … Jsme Boží děti a na toto máme být odborníky. Vědí lidé kolem tebe, že jsi jedinečné, milované, chráněné, Božím Duchem "očipované" Boží dítě? A Ježíš nám blahoslavenstvími velmi konkrétní připomíná, že vždy a za všech okolností jsme povoláni být blahoslavení. V tom nás nikdo nikdy nemůže omezit. Pokud tedy nedáme ve svém srdci místo postojům a jednání tohoto světa. Je mi tak líto, od kolika lidí v Církvi slyším hněv, reptání, odmítání … a jak málo je slyšet hrdost na stav Božího dítěte, pomazaného Božím Duchem. Zkusme to změnit. Ať nám pomáhá přímluvu všech svatých, kteří navzdory svým selháním, pádům, nedostatkům nakonec zvítězili, protože hledali "tvář Boha Jákobova", přestali zvedat "svou duši k marnosti". Byli a jsou označeni pečetí Ducha Svatého. Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/

  • 0 Zamyšlení k nedělním textům s názvem Aktivizačník

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 13.10.2020

    Bible je velkou inspirací našeho života. Má to ale jednu podmínku. Že si na četbu Božího slova uděláme čas, pak k nám může začít promlouvat. Kdo udělal tuto zkušenost, najednou z tohoto bohatství může rozdávat. Když byl v roce 2012 vyhlášen Rok víry, na Slovensku se začaly objevovat zamyšlení nad texty Písma, které se čtou danou neděli ve všech katolických kostelích. Tato zamyšlení se ke mně dostávala pod názvem Aktivizačník. Zamyšlení chodí dál i po skončení Roku víry, vysvětluji si to jejich aktuálností a oblibou. Číslo zamyšlení na tento týden je 420. Víte, co to znamená? Že se někdo o své přemýšlení o víře chce podělit s ostatními již 420 týden po sobě. A pozor, ze zamyšlení jasně vyplývá, že je nepíše žádný duchovní, ale táta od rodiny. A tím jsou pro mě ještě větší inspirací živé víry. Mám jednu prosbu. Pokud nás budou oslovovat, pomodlíme se za tvůrce těchto zamyšlení? Když jsem autorovi pro povzbuzení napsal, kolika lidem je již rozesílám, odepsal mi: „Srdečná vďaka, otec Pavel, za povzbudzujúce slová, hoci sa priznám, že oveľa viac prežívam bázeň pred Bohom, na čo všetko používa to, čo napíšem. A tiež obavy zo zodpovednosti, koľkým ľuďom možno vstupujem do života... Preto som Vám veľmi vďačný za to, že prosíte ľudí, aby sa za mňa modlili. Keďže len pár ľudí vie, že som autorom týchto textov (s otcom biskupom Galisom sme sa dohodli, že sa nikde nebude uvádzať moje meno), len tých pár môžem sám prosiť o modlitbu. Veľkou oporou v celom diele mi je moja manželka, ktorej sa niekedy už v nedeľu pýtam, či nemá nejakú myšlienku na nasledujúcu nedeľu :-))). A prežíva so mnou celý proces modlitby, hľadania, počúvania... a je mojou prvou čitateľkou aj kritičkou :-)“   Přebíráno se svolením autora. Zdroj zamyšlení najdete zde: http://dcza.sk/   Připojuji videoklipovou modlitbu (nezapomeňte si zapnout titulky) za to, aby k nám Boží slovo hovořilo podobně, jako k tvůrcům těchto zamyšlení. Ale zopakuji nutnou podmínku. Musíme si na Boží slovo udělat čas. Jdeme do toho?