Vítejte

na stránkách Římskokatolické farnosti sv. Vojtěcha Otrokovice

Aktuality, Inspirace, Ohlášky, Promluvy

  • 0 Novéna ke sv. Josefovi

    Vstoupili jsem do času bezprostředně blízko slavnosti sv. Josefa. Jsme pozvaní modlit se novénu k tomuto Církví nazývanému největšímu světci. Na jakou nabídku jsem již představil, dnes ji rozšířím. Je možné využít velmi podnětné materiály Komunity Blahoslavenství a zamýšlet se nad kořeny života sv. Josefa v židovském národě, poznat prostředí, ve kterém vyrůstal a byl vychováván Pán Ježíš. Vřele doporučuji přednášku Pavla Hoška – Význam šabatu v rabínském judaismu, který nám může přiblížit, jak sv. Rodina prožívala každý týden tento sváteční den, co to pro židovský národ symbolizovalo a co vše jsme převzali a může k nám promlouvat i do slavení neděle.     Je možné se modlit některou tištěnou novénu, najdeme ji např. na stránkách farnosti Lukov.   LITÁNIE K SVÄTÉMU JOZEFOVI   V naší farnosti jste si mohli zakoupit novénu napsanou o. Josefem Prokešem, je již rozebrána, ale i tak se ji díky saleziánům z Kobylis můžete pomodlit online.   Novéna k sv. Josefovi – 1. den   Novéna k sv. Josefovi – 2. den   Novéna k sv. Josefovi – 3. den   Novéna k sv. Josefovi – 4. den   Novéna k sv. Josefovi – 5. den   Novéna k sv. Josefovi – 6. den   Novéna k sv. Josefovi – 7. den   Novéna k sv. Josefovi – 8. den     Novéna k sv. Josefovi – 9. den  

  • 0 Návštěva papeže Františka v Iráku vyvolala vzpomínky

    Když jsem v neděli při obědě sledoval ze záznamu návštěvu papeže v městě Karakoš a na obrazovce zahlédl arcibiskupa Moucheho, živě jsem si vybavil osobní setkání s ním a jeho sekretářem, kteří v době války v Iráku, kdy je z jejich domů vyhnal islámský stát, navštívil ČR, aby nám podali svědectví a poprosili o pomoc. Jedna ze zastávek byla i v Olomouci a my mohli s ním být na mši svaté a besedě. Já navíc byl pozván na večeři s ním a tam jsem jej poprosil o vzkaz pro studenty a bohoslovce, se kterými jsme se za pronásledované křesťany pravidelně modlili. Když jsem si přečetl opět jeho slova o síle modlitby, jak ji vnímali oni uprostřed války, rozhodl jsem se o ně s vámi rozdělit.   Drazí bratři a sestry, dozvěděl jsem se, že už od vystěhování našich křesťanských měst a vesnic se za nás neustále modlíte. A já vás prosím: modlete se za nás dál. Věřte tomu, že modlitba dokáže mnohé. Bez modlitby nemůžeme žít naši víru, a dokonce ani naši lidskost. Modlitba pomáhá nám samotným snášet a překonávat těžkosti a vytrvat ve věrnosti naší víře, našemu křesťanství, naší církvi. Modlitba ale může také změnit lidské smýšlení a svědomí – zejména svědomí lidí, kteří mají ve svých rukou lidské osudy: představitelů států, členů vládních stran a parlamentů. Nepřestávejte se modlit, protože vaše modlitba opravdu může změnit smýšlení těchto lidí a pomoci jim vést Boží lid k tomu, co je správné a lidské. Jak jsem už dnes říkal v katedrále, modlitba také může inspirovat a podnítit bohaté lidi, aby ze svého dostatku přispěli těm, kteří jsou nyní v nesnázích.   Silným se pro nás stalo video dívky, která hovoří o odpuštění vrahům jejich blízkých a taky okamžik, kdy po naší modlitbě Otče náš ve mši zazpívali o. arcibiskup Mouche a jeho sekretář z Iráku tuto modlitbu ve svém rodném jazyce.   Svedectvo dievčatka v utečeneckom tábore   Zahanbující pro mě bylo, jak oni uprostřed války žili svoji víru, kolik měli svateb, křtů a udílení svátostí a u nás uprostřed blahobytu víra vymírá.   Přednáška o. arcibiskupa Mochehoz olomoucké katedrály 13. 5. 2015 Arcibiskup Yohanna Petros Mouche z iráckého Mosulu, popisuje, čím si za poslední rok prošli křesťané na severu Iráku – v oblastech ovládaných dnes tzv. Islámským státem – a v jakých podmínkách žijí v současnosti.   Útěk křesťanů z oblasti Ninive v Iráku Drazí bratři a sestry v Kristu, jsme křesťané z Iráku – Mezopotámie, země Abrahámovy, z měst Ninive a Babylónu, kolébky prvních civilizací. Naše současná zkušenost s džihádisty (muslimskými fanatiky) začala invazí do města Mosul po ostudném stažení se irácké armády, která za sebou zanechala zbraně. Těch se pak zmocnili džihádisté. Jejich nečekaný příchod přiměl většinu křesťanů i muslimů k opuštění města. K tomu došlo v noci z 9. na 10. června 2014. Následující den našli křesťané útočiště v křesťanských vesnicích v provincii Ninive, zatímco muslimové zůstali bez přístřeší, s výjimkou malého počtu osob, kterému se podařilo dostat do Erbílu, hlavního města Kurdistánu. Obyvatelé Mosulu, kteří zde zůstali, ale i ti, kteří se do města museli z různých důvodů vrátit, neměli z počátku z džihádistů špatný pocit. Naopak, vnímali je spíše jako přívětivé a laskavé, považovali je za ty, kterým nejde o nic jiného než o svržení režimu v Bagdádu. Všechno tomu nasvědčovalo – nebyla tam žádná auta s nastraženými výbušninami ani vraždy. To dodalo mnoha mosulským rodinám odvahu k návratu do města. Džihádisté ale časem vyslovili své opravdové cíle a zveřejnili snahu prosadit islámské právo a podmínky, za kterých budou sunnitští nemuslimové pod jejich jurisdikcí a mocí. Jednalo se o následující podmínky: konverze k islámu, nebo placení daně z hlavy pro nemuslimy (tzv. džizja) – jinými slovy stát se otrokem a občanem druhé kategorie, tedy být vydán na milost islámu. Jiná možnost – opustit dům, majetek a odejít, jinak hrozí trest smrti. Pro schválení a podepsání těchto podmínek pozvali zástupci džihádistů k mimořádné schůzi veřejné křesťanské činitele. Samozřejmě, nikdo z nás se na toto setkání nedostavil. Chtěli nás tím především ponížit. A přímý důsledek našeho odmítnutí – džihádisté nutili křesťany opustit Mosul a obohacovali se jejich majetkem: poli, penězi, šperky… A právě v této chvíli křesťané odhalili skutečnou povahu džihádistů a pocítili tíži jejich přítomnosti a obtížnost soužití s nimi. Padaly na nás bomby Dva dny poté, co džihádisté dobyli Mosul, dorazila ozbrojená kurdská jednotka do křesťanského města Karakoš (poblíž Mosulu) s cílem ochránit nás a zastavit invazi džihádistů. Zároveň je měla udržet co nejdále od našich křesťanských vesnic. Ve stejnou chvíli ale již džihádisté vstoupili do sunnitských vesnic na západ od města Karakoš na břehu řeky Tigris. Odkud tyto jednotky přišly? V jakém pořadí? To pro nás zůstalo velkou záhadou. Tak či onak, jejich příchod nás výrazně uklidnil. Získaly si naši důvěru, zvláště tehdy, když nás hlavní velitel kurdského regionu Al-Barzání osobně a opakovaně ujistil, že nám jde o společnou věc, že jsme všichni na jedné lodi, že buď všichni společně zemřeme, anebo budeme žít s pocitem vítězství a v důstojných podmínkách. Na konci června došlo k útoku na město Karakoš. Tehdy jsem se ujal role prostředníka mezi kurdskými ozbrojenými milicionáři, pešmergy (pešmerga – „na smrt jdoucí“) a džihádisty s cílem zastavení bojů. Bohužel jsem neuspěl. Džihádisté odmítli přítomnost Kurdů v okolí našeho města. Ujišťovali nás, že proti nám nic nemají. Tento konflikt kurdských vojáků a džihádistů trval tři dny. Padaly na nás bomby. V obavě o život opustila drtivá většina našich občanů město Karakoš vyjma sta osob, mezi kterými jsem byl já a kněží. Kurdské milice neopustili své pozice. Díky tomu se džihádisté neposouvali. Náhle boje ustaly, aniž bych věděl, jak k tomu došlo. Během tohoto prvního vojenského střetu jsme nic neztratili, nedošlo ke ztrátám na lidských životech ani na majetku. Jakmile nebezpečí skončilo, většina našich věřících se vrátila domů. Děti a ženy jako rukojmí Nepokoje opět vypukly 6. srpna na svátek Proměnění Páně. Ráno si vyžádalo tři mrtvé – mučedníky (dvě malé děti a mladou ženu) a čtyři zraněné. Tentokráte bylo naše vyhnanství dokonáno, mělo fatální důsledek. V našich vesnicích v provincii Ninive nezůstal nikdo – až na několik málo jedinců, kteří se zde zdrželi (nejspíše z naivity či vlastní nedbalosti). Část z nich jsme mohli zachránit. Zůstala tam ale ještě desítka mužů a žen. Co mne ale nejvíce trápí a zarmucuje je únos tříleté holčičky a zajetí několika dívek a mladých žen jako rukojmích. Před definitivním rozhodnutím opustit město jsem kontaktoval několik vojenských velitelů odpovědných za obranu naší oblasti. Jeden mi řekl, že jsme dost silní a že džihádisté nemohou dobýt naše město. Další mě ujistil, že kurdští bojovníci za žádných okolností město neopustí. Lidé žijící v mé rezidenci mě přiměli k okamžitému opuštění města. Mohl jsem si vzít pouze šaty, které jsem měl v té chvíli na sobě. Jinak nic dalšího. Musel jsem odejít bez kněžského roucha i sutany. A také bez pektorálu (náprsního kříže). Domníval jsem se, že se druhý den ráno vrátíme. Město Karakoš s padesáti tisíci křesťany jako takové již neexistuje. Platí to pro všechna křesťanská města a obce v provincii Ninive, což představuje přibližně 120 tisíc křesťanů. Všichni obyvatelé, včetně našich duchovních, i my biskupové z Mosulu, stejně tak Chaldejci, syrští katolíci i pravoslavní jsme museli opustit naše kostely, domovy, majetek, dědictví předků a uchýlit se do Kurdistánu. Většina mých diecezánů je rozptýlena na více než 57 místech. Tisíce se rozhodly opustit zemi a vydaly se do Libanonu, Jordánska, Turecka a Evropy. Ostatní zůstali. Většina žije v regionu Erbíl, zejména v křesťanském městě Ainkawa, nebo ve městech Shaqlawa a Diana. Zbytek našich věřících se vydal do měst a obcí jako jsou Dahúk, Sulajmáníja a dokonce i do Kirkúku. Já osobně se každý den snažím navštívit své diecezány v té či oné vesnici Kurdistánu. Chci s nimi zůstat v kontaktu, sloužit pro ně mši svatou, pokud to jen bude možné. 150 svateb mezi stany Téměř po celý měsíc vyhnanství jsem činil vše proto, abych mohl být v blízkosti věřících. Radostné ráno v táboře „Marthe Chmonie“, kde se nacházelo 650 rodin, což představovalo více než dva tisíce osob, mezi nimiž byli i příslušníci jiných náboženství (44 jarsanských rodin, nazývání též Kaka’i, a dvě rodiny Šabaků). Ze solidarity s věřícími jsem se ocitl na dvoře kostela. Seděl jsem pod stromem na židli u zdi, která mě měla ochránit před silným sluncem. Večer jsem si šel odpočinout do domu, ve kterém bydlelo sedm rodin našich věřících. Chodili jsme spát na základě stanoveného systému. Já jsem spal od jedenácté hodiny večerní do páté hodiny ranní, lůžko jsem pak přenechal někomu jinému. Poté jsem musel pronajmout dva domy (každý za 1500 dolarů). V prvním jsem se ubytoval já, můj sekretář a vikář. Druhý sloužil našim kněžím. Ti nezapomínali na své poslání ani povinnosti. Po celou dobu poskytovali duchovní služby našim věřícím, a to jednak v táborech, jednak v kostelech. Mše, křty, pohřby, svatby. Jen si představte – i přes nepříznivé okolnosti jsme odsloužili 150 svateb! Naši situaci hodnotím jako ne příliš dobrou. Mnoho z nás stále žije v táborech pod stany, na veřejných prostranstvích, ve školách nebo v budovách ve výstavbě. Jiní mají pronajaté domy, ale za velmi vysoké nájemné. Mnozí z nás jsou bez práce, a tudíž bez finančních prostředků. Ihned po příchodu do Ainkawy jsme museli s pomocí několika lékařů zřídit ambulanci pro naše pacienty. Prostřednictvím pomoci Iráku, charitních organizací a lidí dobré vůle, mezi nimiž jsou i muslimové, se snažíme zajišťovat léky, ambulance a speciální místnost pro pacienty, kteří potřebují speciální a okamžitou léčbu a péči. Získané finanční prostředky od dárců jsem se raději rozhodl věnovat pro naléhavé případy – krajní nouzi – a to zejména na léky a částečně chirurgické zákroky. Musel jsem upustit od záměru rozdělení peněz mezi věřícími, kterých je tak mnoho – 12 tisíc rodin, 45 tisíc věřících, takže každý by měl nárok jen na 2–3 dolary! Odejít? Ale kam a za co? Nyní nás nejvíce tíží starost o uprchlíky, zajištění adekvátního ubytování, pomoc se zaplacením nájmů a nákladů spojených s chirurgickými zákroky, přikrývkami, oblečením, ventilátory pro překonání nesnesitelného vedra na mnoha místech Kurdistánu (jako např. v Erbílu či Ainkawě). Jsem přesvědčen, že naše vyhnanství bude trvat, dokud nebudou naše města a vesnice osvobozeny. Život je pro naše věřící čím dál tím krutější a nesnesitelnější, stali jsme se oběťmi hašteření politických stran a zájmů velmocí, které usilují o vlastní zájmy na úkor lidskosti a důstojnosti života. Proto tato zoufalá situace nutí naše věřící opouštět zemi. Čtyřicet jich mělo štěstí. Za pomoci přátel a rodičů, kteří jim usnadnili vyřízení víz, mohli odcestovat do Francie. Ostatní odešli do Libanonu, Jordánska a Turecka. Jiní, kteří by chtěli opustit Irák, tak nemohou učinit pro nedostatek finančních prostředků. Stále čekají na svou šanci. Ale dostanou ji? Možná se v duchu ptáte, co naši věřící prožívají a zda chtějí odejít z Kurdistánu nebo zde zůstat. Naši farníci trpí dlouhým pobytem v cizím prostředí a netrpělivě očekávají chvíli, kdy se budou moci navrátit do svých domovů, neboť nic jiného jim nemůže navrátit klid a mír. Vystěhovalectví je velmi těžké a nesnesitelné. Tuto zemi mám velmi rád, o to více Irák a především křesťanské město Karakoš. Ale daleko od něj nám současný Irák nic moc neříká. Je lepší hledat nějaké jiné místo, kde bychom mohli s farníky žít svou víru a opět nalézt lidskou důstojnost a mít svá práva. Pro mě osobně není jednoduché tato slova vyslovit, ale život a především víra, morálka a naše zvyky jsou mi dražší než neúrodná půda. Naši věřící vydali svědectví – opustili domovy a veškerý majetek, aby si uchovali víru a udrželi své zvyky. V horším případě mohli přijmout podmínky džihádistů a žít s nimi pod jejich nadvládou a tím si zachránit i majetek. Ale oni vše obětovali pro víru, jméno a slávu Ježíše Krista. Mír a návrat domů? A nyní si můžeme položit následující otázky: Co se stane po odchodu džihádistů a našem návratu z vyhnanství? Co nalezneme? Budeme mít odvahu a důvěru se vrátit do našeho prostředí? Bude možné soužití s našimi sousedy – muslimy? Těmi, které považujeme za džihádisty? Bude možné soužití s těmi, se kterými jsme měli velmi dobré vztahy, ale kteří z ničeho nic začali krást v našich domech a mrhat našim vlastnictvím? Najdeme naše vesnice a domy v dobrém stavu? Co voda, elektřina, ropa, zemní plyn a mazut? Generátory? Příležitosti k práci? Lékařská péče a nemocnice? Zajištění odvozu odpadů a dalších služeb, které mají přispět ke kvalitě života? Jsem si jistý, že se vždy najdou lidé dobré vůle, kteří na nás budou myslet, kteří nás vyslechnou a kteří bezpochyby učiní vše pro překonání a zlepšení této naší krizové situace. Naše výzva k vám a všem lidem dobré vůle je následující: jednat co nejrychleji, jak je to jen možné. Nejdříve ukončit válku v našem regionu. Jsme lidé míru, nechceme, nyní ani v budoucnu, aby se naše vesnice proměnily v bitevní pole. Přejeme si návrat domů, jakmile to bude po odchodu džihádistů a neúspěchu jejich ideologie jen možné. Žádáme ochranu naší oblasti. Samozřejmě, že toto je především věcí vlády, ale vzhledem k její nečinnosti a nezájmu o své občany vás žádáme o učinění všech kroků k nalezení rychlého řešení pro navrácení se k důstojnému životu. Najít pracovní příležitosti, aby mladí lidé přilnuli k naší zemi, aby nepřemýšleli o emigraci. Naši zemi budeme milovat, pokud zde bude zajištěn důstojný život lidí. Arcibiskup Yohanna Petros Mouche, katolický arcibiskup syrsko-chaldejského obřadu diecéze Mosul, Kirkúk a Kurdistán (Irák) (překlad z francouzštiny Martin Kučera, mezititulky redakční)   Zdroj: http://www.ado.cz/  Foto zdroj: https://www.facebook.com

  • 0 Nedělní kázání pro děti | ČÍM VÍC, TÍM VÍC | P. Roman Vlk

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 6.3.2021

    Co byste dětem doma řekli po přečtení zítřejšího evangelia, kde Pán Ježíš vyhání kupce z chrámu? Třeba vám otec Roman pomůže.   Evangelium  (Jan 2,13-25) Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: `Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.' Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let - a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.   Nedělní kázání pro děti | ČÍM VÍC, TÍM VÍC | P. Roman Vlk https://www.youtube.com/watch?v=0f7z3GQ2BHE   Soutěž z Vlčího doupěte 21     SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: http://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 Rádi bychom dárcům poděkovali ve videu. Pokud souhlasíte, napište do zprávy pro příjemce písmeno S - (souhlasím) a jméno nebo přezdívku.

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 3. NEDĚLI POSTNÍ: ČIŠTĚNÍ CHRÁMU

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 6.3.2021

    Dopisy Božím domácím (viz Mt 10, 24)     Kdysi dávno jsem vystudoval matematiku. Od té doby mám rád logické hry. Jasně daná pravidla, jasné postupy. Pokud při hře nedosáhnu cíle, vím, že jsem někde udělal něco nesprávně, že mi kdesi cosi ušlo. Buď to pak zkouším znovu, nebo hru vzdám. Něco podobného jako logickou hru se však často pokouším hrát i ve svém životě víry. Ale zjišťuji, že zde matematická logika vůbec neplatí. Neboť Bůh do našeho příběhu, více či méně determinovaného přírodními zákony, "zamontovat" cosi, s čím přírodní zákony či matematická logika nepočítá - vykoupení a lásku. A … odpuštění. Bůh s námi nehraje hru. Bůh s námi prožívá příběh. Když nás vykoupil, když nás obdaroval svou láskou, tak přesně věděl, že my bychom byli rádi, kdyby to už tak zůstalo navždy. Vykoupení, zamilovaní… Pokud bychom byli stroje, tak bychom to všechno perfektně zvládli. Ale my jsme lidé. Proto nám Bůh po vykoupení a po tom, jak nás zahrnul láskou, dal směrovky na cestu příběhem. Dnes jsme je slyšeli v prvním čtení z Knihy Exodus. Vlastně dal jen jednu směrovku: "Já jsem tvůj jediný Bůh." Pokud tuto směrovku přijmu, poslechnu, uvěřím jí, tak si nikdy neudělám boha ze sebe či jiného člověka, ze zvířete či nějaké věci. O tomto jsou ty ostatní směrovky. Někdy je však lákání opustit vyznačenou cestičku - "já jsem tvůj jediný Bůh" - tak vábivé, že odbočím, sklouznou, zabloudím. Pokud si toho zavčas všimnu, návrat je poměrně jednoduchý. Volání o pomoc, lítost, chycení se Boží ruky - "ty jsi můj jediný Bůh "- a jsem zpátky. Pokud si zbloudění nevšimnu, tak často musí přijít Ježíš a chrám mého srdce vyčistit, protože své zbloudění nevidím. Všimni si, jaké prostředky Ježíš používá - bič, vyhánění, rozházení, pozpřevracení a slova napomenutí. Co vyhání z mého srdce? Co rozhazuje z toho, co jsem si pěkně lety narovnal? Co převrací z toho, co se zdálo v mém životě pevně postavené, ale teď to vypadá tak, že jsem pouze podložil nohy nějaké skříně, aby se nekývala? V jaké oblasti mě napomíná? Na co používá probíhající pandemii v mém životě? Přináší Boží očišťování mého srdce tímto přírodním prostředkem nějaké ovoce? Bůh se mnou nehraje hru. Pokud uklouznu, tak mě nevrací na předešlé místo, ale uklouznutí zahrne do mého příběhu a udělá z něj něco dobrého a velkého. Používá na to vykoupení, lásku a odpuštění. Pro svět je to bláznovství, ale pro Boží vyvolené je to Boží moudrost, která se nejvíce projevila v ukřižovaném Kristu.  

  • 0 Pomodleme se dnešní křížovou cestu za P. Františka Líznu i za všechny zemřelé

    Včera večer si Pán povolal na věčnost velkou osobnost naší Církve P. Františka Líznu.   P. František Lízna - Duchovní život manželů   Svědectví o svobodě František Lízna   AV19 | Vězněm i vězeňským duchovním, jezuitou, poutníkem, chartistou...   Dnešní křížovou cestu můžeme věnovat nejenom tomuto vzácnému knězi, ale každému, kdo trpěl a trpí pro svou víru i v dnešní době.   KRÍŽOVÁ CESTA   František Lízna se narodil roku 1941 v Jevíčku, poté se jeho rodina přestěhovala do Moravské Třebové a Velkých Opatovic. Tatínek, neústupný lidovec, byl brzy po převratu v roce 1948 zavřen. Sám František byl poprvé uvězněn v devatenácti letech, roku 1960. Tehdy byl na návštěvě u dívky, jejíž otec sedlák byl právě zatýkán policií, protože nechtěl vstoupit do družstva. František v zuřivosti strhl rudou vlajku z národního výboru. Stálo ho to sedm měsíců v Jáchymově. Po vězení nastoupil na vojnu do Michalovec, kde se kvůli svému odporu nést na Prvního máje sovětskou vlajku stal pasáčkem dobytka. Když pracoval jako dělník v cukrovaru, zavřeli ho podruhé, a to za pokus o nedovolený přechod hranic. Později působil jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené na Velehradě, kde se setkal s jezuity. Právě zde objevil svou touhu sloužit bližním a Bohu a roku 1968 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Byl poslán do Anglie, odkud měl jít na misie do africké Rhodesie. Skončil však v Innsbrucku, kde požádal o návrat do Čech. Vystudoval teologickou fakultu, ovšem hned po primiční mši mu komunisté odebrali povolení ke kněžské službě. Pracoval tedy dál jako sociální pracovník. V roce 1977 patřil mezi první signatáře Charty 77, za což se dostal do vězení potřetí. Celkem byl vězně pětkrát, také za šíření samizdatů a tisk letáků o politických vězních. Ve vězení si dohromady odseděl něco přes dva roky. Po 17. listopadu 1989 se stal rektorem kostela "u jezuitů" v Brně, kde působil do roku 1995. Staral se o nemocné, o Romy - ze solidarity si dal do občanského průkazu zapsat romskou národnost -, vězně a bezdomovce (tzv. sociální apoštolát). Poté požádal řádové představené o přeložení - měl tři varianty: severočeský Chánov, misie na Ukrajině, nebo Mírov. Vězeňský kaplan a poutník Byl mu přidělen Mírov (majestátný a pevný hrad, který jako vězení slouží již od 16. století), ale do misie na Ukrajině se také dostal. Když přišel na Mírov, požadoval celu, aby mohl být vězňům k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Zákon to však neumožňuje a František Lízna se musel spokojit s farou v nedalekých Vyšehorkách, kde jako vězeňský kaplan působí dodnes - své dveře má přes četná ranní překvapení, kdy host zmizí i s částí vybavení domácnosti, otevřené všem, kteří jako potřební zaklepou. František Lízna je známý jako poutník. Na pěších poutích nacházel v dobách komunismu svobodu. Propojil při nich křesťanský Východ a Západ i Jih a Sever a dodnes na nich ušel téměř osm tisíc kilometrů. Na svou první pouť se vydal v roce 1984 napříč Československem, kdy jeho cílem byla hora Kremenec na slovensko-ukrajinsko-polském pomezí. V roce 2006 se vydal na dlouhou pouť i přesto, že trpěl rakovinou prostaty v pokročilém stadiu. Každý den se modlil za jednoho z přátel nebo z lidí, kteří mu ublížili, a každý krok vnímal jako modlitbu. Po návratu lékaři zjistili, že se během poutě uzdravil. V roce 2001 bylo Františku Líznovi prezidentem Václavem Havlem propůjčeno druhé nejvyšší státní vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie a lidských práv. Za svou práci ve vězeňství obdržel v roce 2003 společně s dalším vězeňským kaplanem Tomášem Vlasákem Cenu Františka Kriegla, udělovanou Nadací Charty 77. Roku 2013 mu řád milosrdných bratří udělil Cenu Celestýna Opitze za péči o nemocné a potřebné. Roku 2017 se stal laureátem Ceny Paměti národa, kterou každoročně uděluje společnost Post Bellum. V roce 2020 mu bylo uděleno významné maďarské ocenění - Cena Jánose Esterházyho, která se od roku 1991 uděluje za šíření duchovního odkazu tohoto mučedníka komunizmu. Životní příběh P. Františka Lízny na stránkách Paměti národa, Ústavu pro studium totalitních režimů a České televize (dokumentární cyklus GEN). Z rozhovorů s Františkem Líznou: V modlitbě musí být řád, Bulletin Jezuité, 2013, č. 4, s. 14-18. Je tady také církev, která trpí, 10.2.2013. Na straně nejslabších, Bulletin Jezuité, 2006, č. 2, s. 20-23. Knihy Františka Lízny: Jak jen teskná je noc. Vetus Via, Brno 2014. Pouť za sv. Brigitou Švédskou do Vadsteny. Cesta, Brno 2013. Vstávám a pokračuji v cestě: z Fatimy do Compostely. Cesta, Brno 2013. Pouť za sv. Kateřinou Sienskou: do Sieny a Říma. Cesta, Brno 2010. Šel jsem však vytrvale. Deník P. Františka Lízny z pouti za sv. Cyrilem a Metodějem. Cesta, Brno 2008. Musím jít dál. 4 404 286 kroků P. Františka Lízny za svatým Jakubem. Cesta, Brno 2006. Překlady: Lodovico Ferretti, Svatá Kateřina Sienská. Cesta, Brno 2011. Malcolm Muggeridge, Matka Tereza z Kalkaty: něco krásného pro Boha. Cesta, Brno 2009.   Zdroj: http://www.jesuit.cz/

  • 0 Modlitba za situaci u nás a ve světě, za návštěvu papeže Františka v Iráku

    Spojme se v modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství za posilu všech nemocných, lékařů, zdravotníků… a všech, kdo v této době pomáhají a jsou nezastupitelní. Doprovoďme svou modlitbou taky papeže Františka na jeho apoštolské cestě do Iráku.   Obrázek zdroj: https://www.pastorace.cz/   HODINA MILOSRDENSTVA

  • 0 Poznejme hlouběji sv. Josefa – nabízí se 9denní příprava i duchovní obnova

    Prožíváme rok svatého Josefa a můžeme využít nabídky Komunity Blahoslavenství, která nabízí impulz k modlitbě a prohloubení vztahu s tímto jedinečným světcem, kterému byl svěřen Boží Syn, ale i každý z nás, do otcovské ochrany a péče. Před slavností sv. Josefa nabízí 9denní přípravu zaměřenou na poznání Josefa jako syna Izraele, tedy jeho židovských kořenů. Na slavnost svatého Josefa nabízí návod na prožití páteční slavnostní večeře v kruhu své rodiny, inspirované židovským slavením Šabatu.     Materiály ke stažení zde: https://www.blahoslavenstvi.cz/josef-syn-izraele    V sobotu 20. března připravili 2 a půl hodinové interaktivní setkání přes Zoom zvlášť pro muže, ženy a mladé od 14 do 18 let. V programu je inspirující přednáška o svatém Josefovi a pak sdílení ve skupinkách.    Více zde: https://www.blahoslavenstvi.cz/obnova-se-sv-josefem-pro-muze https://www.blahoslavenstvi.cz/obnova-se-sv-josefem-pro-zeny https://www.blahoslavenstvi.cz/obnova-se-sv-josefem-pro-mladez-od-14-do-18let   V sobotu 20 března v 18:00 bude živě vysílán modlitební večer z Komunitní kaple, v kterém bude čas chvály, promluva a symbolické gesto odevzdání svých úmyslů a starosti sv. Josefovi.   Více zde: https://www.blahoslavenstvi.cz/modlitebni-vecer-sv-josefem-pro-vsechny   Dovolíme si parafrázovat větu papeže Františka z jeho apoštolského listu věnovanému sv. Josefovi, ve které zdůvodňuje napsání listu: Účelem "této nabídky" je vzrůst lásky k tomuto velkému světci a pobídka, abychom prosili o jeho přímluvu a napodobovali jeho ctnosti a jeho rozlet.

  • 0 Slovo arcibiskupa Jana Graubnera k zpřísněným opatřením nouzového stavu

    Milí bratři a sestry, rozhodnutím vlády se počínaje pondělkem 1. března 2021 zpřísňují některá opatření v boji proti pandemii. Omezení dotýkající se bohoslužeb zůstávají stejná jako v předchozích týdnech: Obsazenost maximálně 10% kapacity, povinnost užívat respirátory nebo zdravotnické roušky, dodržovat rozestupy 2 metry, desinfekce rukou, omezení společného zpěvu. Naléhavě vás žádám, abychom tato opatření důsledně dodržovali. Važme si toho, že se dále můžeme setkávat, byť v omezené míře. Obcházení a nerespektování opatření není uměním ani hrdinstvím, ale naopak hazardem s lidskými životy. V některých farnostech se všichni nedostanou na mši svatou každou neděli. Využívejte, prosím, i všedních dnů k účasti na mši svaté či aspoň k tiché adoraci. Pokračujme v modlitbě růžence na úmysl ukončení pandemie a obrácení lidských srdcí k Bohu každý den večer ve 20.00 hodin, jak jsme k tomu vybídli už dříve spolu s ostatními biskupy. S důvěrou a nadějí v Boží pomoc a jeho milosrdenství prosme o přímluvu naše české a diecézní patrony i naše kandidáty blahořečení. Kéž tento mimořádný způsob prožívání postní doby přispěje k našemu posvěcení a připraví nás na velikonoční radost.   K tomu ze srdce žehná + Jan Graubner, arcibiskup olomoucký     V Olomouci 27. 2. 2021

  • 0 Nedělní kázání pro děti | NEOPAKOVATELNÝ | P. Roman Vlk

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 27.2.2021

    Co napadlo o. Romana Vlka k evangeliu Proměnění Pána Ježíše na hoře, kam vzal Petra, Jakuba a Jana? Evangelium (Mk 9,2-10) Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.   Nedělní kázání pro děti | NEOPAKOVATELNÝ | P. Roman Vlk   SLEDUJTE VLČÍ DOUPĚ TAKÉ NA: WEB: http://vlcidoupe.cz INSTAGRAM: https://1url.cz/@Vlci_doupe FACEBOOK: https://1url.cz/@Vlci.doupe MOBILNÍ APLIKACE: https://1url.cz/@app.vlcidoupe Dílo Vlčí doupě je možné finančně podpořit darem na č. ú.: 2089164018/3030 Rádi bychom dárcům poděkovali ve videu. Pokud souhlasíte, napište do zprávy pro příjemce písmeno S - (souhlasím) a jméno nebo přezdívku.

  • 0 ZAMYŠLENÍ NA 2. NEDĚLI POSTNÍ: BOŽÍ VÁBENÍ

    • Promluvy
    • napsal Administrator
    • 27.2.2021

    Dopisy Božím domácím (viz Mt 10, 24)     Pokud si pamatuješ, minule jsem psal, že v textech První postní neděle na mě zasvítilo slovo vykoupení. Když jsem si tento týden nosil v srdci texty Druhé postní neděle, stále více se z něj vynořovala vyznání lásky. Zpozorněl jsem, protože jsem začal vnímat něco, o čem jsem kdysi dávno četl v knize svatého Alfonse Cesta lásky. Hned v první kapitole píše: "Protože Bůh věděl, že dobrodiní přitahují člověka, chtěl si ho svými dary připoutat v lásce…" Lidskými pouty jsem je přitahoval, provazy lásky (Oz 11 4). Aby mě lidé milovali, chci je chytit do takových sítí, do jakých se chytit dají: do pout lásky. Tak v těchto dnech intenzivně vnímám, jak Bůh "propaguje" vykoupení, jak projevuje lásku. Jakoby nás lákal svou dobrotou, jakoby se nám dvořil, jakoby nás vábil do pastí své lásky. Bůh se zajímá o mé srdce… Pokud v této době děláme skutky kajícnosti (nebo se o ně alespoň snažíme), tak se z Božího slova těchto nedělí dozvídáme, že pokání má smysl pouze tehdy, pokud je odpovědí na vše, čím nás obdaroval. Všimni si, jak Bůh soutěží v lásce s Abrahamem. Říká mu, aby vzal svého syna Izáka, kterého miluje, a obětoval ho Bohu. Ale nechce lidskou oběť, chce oběť srdce. A přitom Bůh sám dovolí, aby jeho milovaný Syn zemřel na kříži. Tuto lásku používá jako důkaz našeho ospravedlnění v Ježíši Kristu, když říká: "Když on vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás všechny, jakože by nám s ním nedaroval všechno!?" (Řím 8, 32). Není čas na nářek, že nemůžeme být na mších svatých, že nemůžeme přijímat oltářní svátost. I nyní je čas milosti, i dnes je den spásy. I dnes můžeme vnímat lásku Boha a odpovědět na ni - konáním dobra lidem a s lidmi, se kterými žijeme. Pokud si večer sedneš k televizoru a s rodinou se při sledování zpráv zapojíš do nadávání na premiéra, ministry, policisty, neschopné, na omezení…, tak naříkej. Ale ne nad tím, že nemůžeš jít do kostela, ale nad tím, jak daleko je tvé srdce od Boha. Bůh tě chce dnes zahrnout vykoupením, dnes tě chce obdarovat svou láskou. On velmi dobře ví, co dnes potřebuješ pro hojný život, a přesně to ti dává. Věř tomu a tuto víru projev i tím, že budeš klidně a radostně snášet všechno, co je ti nepříjemné, co tě zlobí či rozčiluje. Neboť "těm, co milují Boha, vše slouží k dobrému" (Řím 8, 28). A možná malá "mystická" odbočka: Kněží po celém světě neustále slaví nejsvětější oběť, přijímají Eucharistii. Mystické Kristovo tělo, jehož jsme pevnou součástí, není bez tohoto nebeského pokrmu. Tak v tomto čase mnohem více vnímej, že si součástí Krista. "Z něho celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími podle činnosti přiměřené každé části, roste a buduje se v lásce" (Ef 5, 16). Jsi pevně spojený s Kristem, tvá duše je neustále sycena Eucharistií, jen jinými cestami, než jsme zvyklí… Tak přijímej tuto nebeskou výživu a nebuď zbabělý či skleslý! Bůh tě vábí na cestu lásky. Půjdeš po ní?